Byla to dlouhá cesta. Vlastně nevím, kde jsem byl. Šel jsem ale dlouho. Přede mnou nic, za mnou také nic. Žádné stromy. Ani vpravo, ani vlevo. Jak se říká: „Nikde ani živáčka.“ Kde jsem to vlastně byl ?
Jak jsem se tam dostal ? Proč dnes ? A teď ? Jak se to mohlo stát, že jsem tu sám ? Byl to jen pocit ? Ale ne. Vždyť se mnou musí někdo být. Celý život se mnou někdo šel. Nikdy jsem nebyl sám. Otočím se. Za mnou přece něco je. To není jen můj stín. Cítím, že něco tam být musí.
Babička věřila, že každý má svého anděla strážného. Vzpomínám, že když jsem byl malý, naučila mne večerní modlitbičku: Andělíčku, můj strážníčku,
opatruj mi mou dušičku.
Opatruj ji ve dne, v noci,
buď mi stále ku pomoci.
Proč mne napadají takové myšlenky ? Proč bych se měl nyní modlit, když jsem to nedělal celý život ? Cítil jsem potřebu nebýt sám. Oslovil jsem někoho, koho jsem cítil za sebou, nebo snad nade mnou ?
Už jsem nebyl tak sám. Jdeme spolu. Ale kam ? A kde jsme vlastně byli ? Co je před námi ? Nebo máme jít vpravo ? Nebylo by lepší jít vlevo ? A kde to vlastně jsem ?
To není cesta, po které jdu. Cítím chlad, jako bych šel po ledové ploše. Po nekonečně veliké ledové ploše. Nejde se mi dobře. Klouže to. Dva kroky vpřed, jeden vzad. Jde to ztěžka. Jako do kopce. Jak jsem se sem dostal ? I když je mi zima, začínám se potit. Klepu se zimou. Nebo je to hrůzou ? Co se to se mnou děje ? Snažím se zrychlit své kroky. Špatně se mi dýchá. Cítím vnitřní neklid. Chtěl bych utíkat. Utéct pryč. Ale kam ? Nejde to. Jako bych nesl něco těžkého. Ruce mám ale prázdné. To jsou těžké nohy. Nechtějí mne poslechnout. Chci se otočit. Podívat se za sebe, zda mne někdo nehoní. Nejde to. Krk mi ztuhnul. Nohy ztěžkly. Ruce nemohu zvednout. Nemohu si ani utřít pot z čela. A kde to tedy jsem?
Z mlhy náhle vystupuje nějaká budova. Má špičatou střechu, věž, velká vrata. Jsou pootevřená. Vstupuji. Je zde plno osob. Sedí v lavicích. Bledí, nehybní. Na co čekají ? Až na ně přijde řada ? Nebo už na ně řada přišla ? Jsou vůbec živí ? Vypadají staře, nemocně. Jak se sem dostali ? A jak jsem se sem vlastně dostal já ? A kde je to, co se mnou bylo takovou dobu, co mne sem dovedlo. Byl to on, nebo ona ?
Najednou mám pocit, že jsem zakopl. To má být konec mé cesty ? Ležím. Opravdu ležím. Také tu zůstanu ? Už i na mě přišla řada ?
Kde to jsem ? Jako bych se probíral ze sna. Jsem zpocený, a přitom je mi zima. Spadla ze mě deka. Je to dobrý. Ležím v posteli. Ve vlastní posteli. Zatím to tedy byl jen sen.
Kde jsem to ale byl ? ? ?
