Vajgarské moře a nebeská ekonomika

Je neděle osmnáctého září těsně před půl devátou. Jedu na kole téměř sám Vídeňskou ulicí. Kdyby zde byl takový provoz i ve všední den, mohli bychom na most přes Vajgar anebo na chodník po jeho břehu zapomenout.

Vjedu na historický most rozdělující oba rybníky a pohlédnu vpravo na Velký Vajgar. Lehký větřík čeří hladinu rybníka, protisvětlo způsobuje impresionistický opar, takže se rybník zdá díky vlnám a světlu ohromný jako mořský záliv, v dálce je jediný rybář na lodičce, sotva rozeznatelný. On vidí městské panorama v tom nejkrásnějším světle. Slunce mu svítí od východu zezadu, nedivím se, že vyrazil ráno na vodu.

Ale je tu již křižovatka, kousek do kopce a kostel, právě přicházejí duchovní, když vstupuju dovnitř.

Otec probošt má zase jedno ze svých strhujících kázání, škoda, že to někdo nenahrává, říká to zpaměti, ale je to tak přesvědčivé, tak pravdivé a živé jako ta voda v tom ranním slunci. Vykládá nám o pozemské, ale spíše o té nebeské ekonomice, která funguje jinak. Něco na téma, že poslední budou prvními. Vypráví zkušenosti ze života, nikdo ani nedutá.

Otec Habart uzavírá své kázání kompozičně jako dokonalé umělecké dílo, když jen tak na půl úst naznačí, že klidně půjde poslední, jen když ta cesta povede tam, kam má vést.

Opět sedím na kole, projedu naším historickým náměstím, u sloupu jsou ještě upomínkové předměty na tragicky zahynulého skvělého mladého hokejistu, Jana Marka, myslíme na něj, jinak jsme bezmocní. My, co jsme byli v kostele jistě věříme, že opravdu prošel mezi prvními.

Teď již Vajgar vypadá zcela jinak, slunce je výš, rybník se zmenšil, ale je stále nádherný. Stěží si dovedu představit stavbu, která by ho nepoškodila. Mým směrem uhání hodně aut, nevypadá to, že by se tudy hnali všichni věřící ze mše, ale spíše jedou do nových kostelů, „supermarketů“, ale my, kteří milujeme dobrou architekturu, víme, že žádný supermarket kostel nikdy nenahradí.

Žijeme doposud v překrásném městě, plném krásy, ducha a citlivých lidí.