Kupodivu pak maso opravdu bylo, dokonce se zrodilo Pražské jaro, na amnestii byli puštěni ti, kteří přežili kriminály padesátých let, ale nic o tom neřekli, nechtělo se jim zpět do krimu, ale krásný Antonín taky musel pryč a dokonce i jeho memoáry, což by bylo počteníčko, se ztratily.
Dnes si pan ministr Drábek více než dvacet let přechodu do ráje nedovolí ani naznačit současným či budoucím důchodcům, že maso bude. On je totiž ten příběh daleko složitější. Máme totiž mnoho nejrůznějších důchodců. V podstatě se o všech, kteří pracovali jako normální slušní zaměstnanci, dá říct, že docela dobře přežívají, když jsou skromní, mají vlastní byt, měli něco našetřeno a jsou dva.
Zde nemyslím na privilegované vrstvy, jež berou výsluhy apod. Ti dožívají své důstojné nomenklaturní životy.
Zde se velmi těžko rozlišuje. Byly přece desetitisíce lidí, jimž byly vytunelovány, rozkradeny, zrušeny továrny, s nimiž tito lidé zcela spojili své životy, a části se již nepodařilo navázat jinde.
Dále byly skupiny lidí, které dělaly dál svou práci a byly dvacet let podhodnoceny, třeba učitelé a lékaři. Tyhle skupiny samozřejmě po odchodu do důchodu, zejména žijí-li samostatně a nemohly.li dále pracovat, vklouzly do chudoby.
Zde prosím rozlišujme chudobu a bídu. Chudoba nám nedává šanci na důstojný život, jenž by částečně srovnatelně odpovídal životu profesně srovnatelných důchodcovských skupin slušných zemí.
Komunisté nás často odkazovali do světlých zítřků, ty zítřky byly tak daleko, že nikdy neměly nastat. Naše současná vláda je již tak drzá, že se chová obdobně a omlouvá chudobu širokých vrstev tím, že vše se dělá v zájmu budoucnosti. Pouze zapomíná, že bohatí jsou stále nepřiměřeně chráněni.
Dokonce se dějí takové paradoxy, že skupiny, které berou nemravně nepřiměřené platy, chtějí i nemravně nepřiměřené důchody a u nemravných většinou postkomunistických soudců jim to vychází, důvod nevím. Nevím, proč by jim nemohly stačit mravně přiměřené vysoké důchody.
Jistě málokdo věřil v roce 1989, že tohle, co zde píšu, potká právě jeho. Musím ale přiznat, že můj švagr, který dobře studoval marxleninskou teorii prvotního kapitalismu, to říkal. Já byl takový naivka, že jsem nevěřil, že si znovu vyzkoušíme tu prvotní Marxem popsanou formu, na niž tak pěkně pasuje jeho teorie nadhodnoty, jak jsou o ni pracovníci orkádáni. Já nevěřil, že takovou pitomost a takové hajzlovství může někdo znovu uskutečnit, a klidně řekne, aniž by hnul brvou, že společnost se dělí na ty úspěšné a na ty méně úspěšné.
Pak už si jen můžeme klást otázku, v jakém souladu je svobodný a důstojný život, důstojné stáří. Odpovědnosti se nezříkám, volil jsem to též, a stále za tu nejcennější hodnotu považuju svobodu slova.
A tak když teď čtu ohlasy na nedělní Moravcovu besedu zde na blozích idnes, je to zajímavé čtení právě díky této svobodě.
Nechápu, jak více než dvacet let po demokratickém převratu může někdo, kdo si říká ekonom, říct, že podhodnocená práce je naší předností.
To se pak nemůžeme divit tomu, že jsme na úrovni prvotního kapitalismu, když i teď je podhodnocená práce ekonomickou výhodou.
Ten, kdo říká tyto ekonomické primitivnosti, by si měl uvědomit, že na takový kapitalismus docela dobře funguje leninská revoluce, což jsme zde jednou již měli.
Ve slušných zemích nemá rudý teror zatím naději proto, že se tam s lidmi jedná slušně, s lidmi, tedy se zaměstnanci.
Každý není takový idealista, že jsou pro něj svobody nejcennější, někdo vyžaduje v párku i trochu masa a za to je ochoten bojovat.
Já ne.
