Všichni máme jistě v paměti televizní záběr opičky sedící tak trochu netečně v koutku. Myslím, že to bylo komentováno, že je zvíře naštvané.
Překvapilo mne, že dvě zběhlé opice vydržely mimo zoo tak dlouho. Jedna je prý stále na útěku. Nejsem zoolog, ale řekl bych, že taková opice dokáže rozlišit, co je jí příjemnější, jestli pravidelná strava v kleci a zájem návštěvníků v ZOO, anebo pobyt mimo takovéto ušlechtilé humánní zařízení.
Jestli má člověk něco společného s opicí, tak by mne zajímalo co? Jestli je to ta marxistická ruka, která nás podle tohoto nejvědečtějšího světonázoru vydělila ze světa zvířat, anebo vlastnost se opičit se.
Po roce 1989 jsme se začali opičit, a tak se objevili najednou krásní lidé podle toho, jak krásná si nechali vystavět sídla, tak úžasní, jaké úžasné jezdící a létající stroje vlastní. Myslím, že ještě zářnějším příkladem toho je země, kde zítra již znamená včera, kde prý vyrostlo ohromné množství kostelů a barokní styl se zlatými doplňky vtrhnul i na jejich toalety.
Býčí šíje pak byly ozdobdeny kilovými zlatými řetězy.
Konečně máme své bohaté, bez nichž by náš kapitalismus nemohl existovat, a aby tento výdobytek byl vyvážen, dovezli jsme hned pár vzorových bezdomovců z USA, aby se naši vlastní mohli přizpůsobit novému, světovému trednu, chceme přece kapitalismus rychle a se vším všudy, tak to řekl ten zastánce nadzvukové transformace.
Ano rychlost, to je ono, řekli jsme si futuristicky. Majakovský i Marinetti by z nás měli radost, a tak jsem narval i já hlas do urny rychlosti, a protože jsme byli ve většině, už je to tady, světlé zítřky dorazily.
Svatý kopeček u Olomouce je magická hora, omámila svým kouzlem i výjimečného básníka, citlivého snového intelektuála levicově orientovaného Jiřího Wolkera. Ale i dva opičáci zde vstřebali ideály francouzské revoluce o volnosti.
Touha po volnosti tedy nepřepadá jenom lidi, kteří vylamují mříže, spouštějí se po prostěradlech, přelézají zdi či hloubí tunely, ale i zvířata. Rusové říkají, jak bys vlka nekrmil, vždy do lesa hledí.
Celý národ sledoval statečný útěk dvou opičáků, kteří v čase na svobodě překonali i chrabrého Kájínka, ale o tom nechci mluvit. Nesmím zde opominout statečného lachtana Gastona, jemuž chtěli také pomoci do vězení, že ho z toho kleplo, snad zoufalstvím, že ten Hamburk nikdy neuvidí.
Stále mám před očima toho opičáka. Nezdál se mi vůbec naštvaný, ale spíše zlomený, no možná trochu naštvaný asi ano, a to na sebe, že se nechal nalákat na kus žvance a dobré slovo, jež bylo jen zástěrkou, prostě něco jako politici před volbami, to je sladká hudba a všechno v dur. Vždyť našeho opůičáčka taky dostal lokální politik, jenž je zvyklý obluzovat jen o něco jiný opičí druh, a to voličský. Jeho skvělá politická praxe ho proslavila a chudáka opičáka o svobodu připravila.
Kde jsou ti ochranáři, záchranáři? Pro jednoho broučka pozdvihnou dálnici na pilíře, ale pro svobodu opičáka žádná akce ani demonstrace, možná že už byli opičí tuláci povýšeni do bezdomoveckého stavu, a tak se o ně nikdo nestará, jako o lidský odpad. Jako o ty méně úspěšné, kteří nesmějí závidět těm malinko úspěšnějším, jak říká lev v naší politické zahrádce.
Všechno naše útěkářství jednou končí, i kdyby mělo být provozováno za účelem prokázání naší neviny. Mám takový pocit, že ten opičí Kájíneček dostane speciální péči. Nevím, jestli to bude kastrace, anebo elektrošoky jako na havlíčkobrodské psychiatrii, ale to se vlastně snad naštěstí týká jen člověka, nikoliv opočlověka.
Z jakého důvodu se nemohou pohybovat opičáci volně na svobodě? Prý že zkušeně kradou, jako ale Češi kradli vždycky, a Masaryk s tím svým" nebát se a nekrást" to jistě myslel ironicky.
