V různých médiích se objevily výsměšné názory novinářů, které poukazují, že teprve teď si pan poslanec všiml nepříjemných poměrů ve věznicích, uvědomil si, že vazba, jež na něj byla uvalena, má znaky tortury.
Je přece normální, že si některé velmi nepříjemné věci uvědomíme, až když se s nimi setkáme v praxi. Může to být celé spektrum negativních skutečností, s nimiž se můžeme setkat.
Může to být v oblasti zdravotnictví, může se nám stát, že si myslíme, že jdeme dát na policii normální vysvětlení, kdy nemáme sebemenší důvod pozměňovat pravdu, a než se stačíte rozkoukat, někým ovlivněný policista si na vás udělá číslo, za něž by se nemusel stydět vyšetřovatel v padesátých letech.
Pokleslost našich novinářů v této otázce spočívá v tom, že největšími ochránci demokracie a svobody u nás by měli být opravdu novináři, ale ono tomu tak není. Novináři by měli mít jasno v základních hodnotách demokracie, v základních otázkách humanity a svobody, takže o stavu našeho vězeňství by měli informovat zejména oni, a to z hlediska spravedlnosti, humanity a zvyklostí ve slušných zemích. Jenomže jak to udělat, když jim samým jsou základní mravní hodnoty ukradené, a tak příběh doktora Ratha využívají k posmívání se a vysmívání se jednomu dosti arogantnímu politikovi. Že tento příběh naprosto ochromil náš demokratický systém, znovu vytvořil předpoklad pro u nás již běžnou situaci, že případný vítěz voleb půjde do opozice, že levice je brána jako likvidátorka pravicí nastaveného blahobytu a základních svobod, přitom v praxi je vše naprosto jinak.
Novináři v Čechách nikdy nedali najevo, že by jim šlo o nějaké hodnoty. Novinář havlíčkovského, peroutkovského, čapkovského typu se u nás po roce 1989 nezrodil.
Pouze novinářské stranické kreatury, které vždy straní nějaké zvláštní představě o české demokracii, která má ke slušné demokracii daleko, což ale nikoho moc nezajímá, protože nám je v nastolených poměrech dobře, a někomu ještě lépe, což je rovnost těch úspěšných a neúspěšných, kdy ti neúspěšní také přece mohli být úspěšní, kdyby se jim to „povedlo.“
Až budou ve vězení sami novináři, už bude pozdě studovat ideály mravnosti a demokracie, to už se na ně v Čechách každý vykašle, zejména jejich vlastní kolegové, novináři.
Kovová vojenská postel, malé okénko, ale to nejhorší dveře, jež nelze zevnitř otevřít, opravdu hrůzná představa.
