Kostely už nejsou orientačními body

Byl jsem právě v kostele, když osud chtěl, abych použil spíše omylem číslo 112, tedy integrovaného záchranného systému. Po krátké chvíli se na druhé straně ozval příjemný hlas, jenž se mnou vedl roztomilý rozhovor, a protože jsem mu byl též zjevně sympatický, rozhovor v těch mírně vypjatých chvílích neměl konce.

Uvědomil jsem si, že jsem udělal chybu zvolit právě tohle číslo, neboť záchranka je 155, ale za milým hlasem byl opravdový profesionál. Řekl jsem, že jsem v hlavním kostele v Jindřichově Hradci a že potřebujeme záchranku. Chápal jsem, že pracovník nedostal dokonalou informaci, když jsem mluvil o hlavním kostele, ale protože jsem byl v mírně aktuálním psychickém stavu, tak jsem si najednou nebyl jistý, jestli náš proboštský kostel nese jméno Nanebevzetí Panny Marie, ale stejně jsem to řekl. Hlas na druhé straně se mne zeptal, jak se jmenuje postižený, nevěděl jsem to, byl v bezvědomí, dále ho zajímalo, jak se jmenuju já ,a v které leží ten kostel ulici, řekl jsem milému hlasu, ať mne konečně přepojí na záchranku v Jindřichově Hradci, on řekl, že to neudělá, když nevím, kde jsem. Podvědomí je v takové situaci dosti komické. Mně se právě zjevil náš obrovský kostel, s vysokou věží, a to ze všech možných pohledů, nejenom to, ale telefonuju a rozhlížím se po monumentálním prostoru. Všechno ostatní se mi zdálo bezvýznamné, před několika minutami jsme byli ponořeni do kázání otce Habarta.

Konečně se mi podařilo přesvědčit milého člověka na druhé straně, aby mne přepojili do Jindřichova Hradce. Říkám tedy, že potřebujeme v hlavním kostele Nanebevzetí panny Marie záchranku. U slabostí postiženého člověka se sklání několik lidí, mezi nimi i známý lékař. Nakonec mne napadlo upřesnit, že ten kostel je u Národního muzea fotografie, bál jsem se použít termín jezuitské koleje, nebyl jsem si jist, zda to nebude podobně kontraproduktivní jako kostel. Paní na druhé straně konečně řekla, že už tam vidí ten kostel, třeba se podívala lépe z okna, řekl jsem si, ale bylo to spíš GPS.

Záchranka nakonec dorazila a celá skupinka zdravotníků a trochu překvapeně vstoupila do zaplněného kostela, kde právě probíhala ranní mše. Profesionálně se postarali o člověka, který zdárně překonal svou slabší chvilku.

Otec probošt tentokrát mluvil na téma, že děláme dvojí chybu, nedokážeme odhadnout kde je naše místo, někdy míříme příliš vysoko, potom zase upadáme příliš nízko až k zoufalství, kdybychom dokázali uvědomit si své poslání, jako to uměl svatý Jan Křtitel, byli bychom vyrovnaní. Jak se zdá, máme problémy najít svůj orientační bod.

Když pak již ani pro záchranný systém není kostel ten správný orientační bod a telefonista tvrdí člověku, jenž mu říká, v kterém kostele se nachází, že neví, kde vlastně je, tak to je možná malý důkaz, že společnost je  na pokraji velkého obratu. Přátelé, jaké jsou tedy ty naše orientační body?