Koncert

Koncerty umělecké školy v Jindřichově Hradci jsou vždy krásné. Ať tam vystupují žáčci, kteří srdnatě bojují se všemi záludnostmi nástroje, hudby i míry svého talentu, ale vlastně vždy mladá vášnivá, umělecky poctivá srdce. Pokud to mohu posoudit, jako někdo, kdo hráčsky troskotal už na Smetanově Bettině polce, tak koncert z pátku 14. ledna některé rysy školního koncertu vlastně zcela postrádal.

Myslím, že tam téměř chyběly nedokonalosti. Bylo tam, jak jsem již naznačil, horoucí srdce, cit, umělecká vášeň, ale i touha po cestě vzhůru.

Jana Zemanová příjemně připravila publikum. Štěpán Piller, dnes již matador rockových pódií, který již dávno vystupuje se svou 4 ever před špičkovými skupinami, zaujal ukázkami ze svého žákovského slabikáře, kdy mne osobně udělal největší radost velmi osobitě přednesenou Terezou od Suchého a Šlitra, ale vůbec k zahození nebyly ani jeho vlastní baladické songy, kdy navazuje na trubadúry všech dob, kteří odjakživa utrápeně štkají z nešťastné lásky, ale nám ostatním mužům nezbývá než tiše anebo nahlas závidět, protože u trubadúrů šlo vždy jen o zákeřnou, neupřímnou pózu, protože u jejich hotelových pokojíčků již od středověku stály dívky i paní v nedočkavých zástupech, a pokud byly dveře zavřené, šplhaly oknem. Což dosvědčuje ve své velmi hodnotné literatuře bývalý rocker Franta Ringo Čech.

Přejděme od mé osobní závisti menší k závisti daleko největší.

Jejím předmětem je další umělec, klavírista František Růžička. Když jsem ho slyšel hrát naposledy v knihovně, tak mne trochu uklidnil, protože jsem si řekl, že je to taky jenom člověk, trochu zapreludoval na skromném pianinku, které se tam krčilo v koutku.

Ovšem co se odehrálo v pátek v hudební škole, to bylo něco nepopsatelného. To bylo zjevení, zázrak a já si rouhačsky říkal, ten Franta je Bůh! Program koncertu měl dokonale vygradovaný. Bachem  jakoby se rozehrával, pak prolétl Beethovenem, vrhl se na Chopina, Schumannovy Nachtstücke mi žádnou tichounkou noční hudbu nepřipomínaly, a pokud je trénuje v Bystřici v noci, tak si myslím, že celá vesnice stojí nevěřícně v úžasu pod jeho okny a nábožně v nočních košilích poslouchá jako na obrazu od Marca Chagalla.

Vrcholem pro mne však byly Prchavé vidiny od Sergeje Prokofjeva, v níž jako by nám byla předkládána ruská duše přímo na podnose, jakoby jeho virtuózní učitel řekl Františkovi, ukaž těm Čechům, co jsme my Rusové zač, jakou máme hloubku citu, který je zakódován do takového umění, před nímž se musí celý svět sklonit v nábožné úctě. Jsem si jist, že každý člověk, ať laik, anebo odborník, tohle pocítil, tedy že se odehrává při vystoupení Františka Růžičky něco mimořádného. František Růžička opět jasně ukázal, že opravdové umění směřuje vzhůru do špičky, že nikdy není laciné, nikdy není snadné, že je trvalé, a že u něj nelze obejít dvě věci. Dřinu a talent. Takže je božské, neboť to druhé, talent, to je od Boha.

Na závěr nás pak všechny okouzlila svým zpěvem a šarmem Tereza Chovítová.

A já říkám, tak to byl tedy opravdu Koncert!