Kdy může být úpadek přínosem

U prezentace nových maturit nám ukázali vzorový příklad ústní zkoušky z českého jazyka, kdy studentka prokazovala brilantní znalosti i pochopení problematiky týkající se Božské komedie, a to dokonce v nižší úrovni maturity, ale přesto ztratila od vzorových hodnotitelů dva body, protože měla splnit spíše stupidně přízemní požadavky nižší maturity, když si ji asi z ostychu zadala, a ne ohromovat opravdu skvělým výkonem pro vyšší úroveň, již si nevybrala.

Nebyl to jediný přímý důkaz u autorů nových maturit nepochopení smyslu vzdělání jako takového, ale i smyslu vzdělání pro náš národ v dobách minulých i současné.

V naší národní tradici je, že to, co je pro nás podstatné, je často ve filozofii národního ducha i politiky spojeno s českým jazykem, vědou, pokrokem, duchovnem i humanitou, ale naše současné vedení něco podobného nevyzařuje, nezdůrazňuje. Vzdělání nerozumně pomíjí, jako by u Hodonína měl vytrysknout tak silný pramen ropy, že už nikdy nebude muset žádný Čech hnout prstem. Na druhé straně je až komické, jak se rádo ověnčuje často podivně snadno získanými tituly.

Nemusíme začínat přímo u Konstantina, jenž myslí na jazyk jako na slovanský prostředek polidšťování našeho prostoru.

Hus má také blízký vztah k vědění i českému  jazyku, jehož prostřednictvím nás chtěl přivést k opravdovosti a věrohodnosti.

Komenský pak již jasně říká, porazíme vzděláním okolní národy a jazyk není rozhodně na druhém místě, ale on sám je pak bohužel odsouzen k roli psance. On i jeho dílo se pak stávají majetkem vděčnějších světových národů.

Jezuité paradoxně měli také úctu k národnímu jazyku, Balbín je toho vrcholným důkazem, ale Dobrovský je pak již moderním vědcem, jenž vytváří opravdu betonový vědecký základ bádání a psaní. Ctí svobodu odborného názoru a je příkladem jasného rozumu, kdy je mu trapné povrchní a prolhané národní blouznění bez tvrdého pracovního výkonu. Typická pro tyto muže je ještě skromnost a neokázalost. Když však otevřeme jejich dílo, i dnes si sedneme s úžasem na holou zem.

Vůdce další vlny národního obrození Jungmann pak píše brilantní učebnici češtiny Slovesnot, jíž se v koncepci a modernosti na svou dobu nevyrovná žádná naše současná, ale jeho skupina obětavě buduje českou vědu, a tak přírodovědci i představitelé humanitních oborů ruku v ruce vykonají zase skromně a nezištně pro naši dobu neuvěřitelné dílo. Jak na ně navazujeme a jak jim odpovídáme my dvacet let po revoluci, jež měla přinést svobodu ducha a demokracii?

Masaryk s Čapkem pak již jasně říkají, že náš národ má jedinou cestu volnou, a to vzhůru, cestu sebezlepšování, zejména vděláním, ale i uměním, odvahou a mravností.

Naši politici, kdyby podobně chtěli prospět tomuto národu, nikdy by nedopustili maturity bez výše naznačeného ducha, maturity, jež přímo cestu vzhůru tohoto národa brzdí, maturity přímo ohrožující národní identitu, maturity nehledající špičku a talent, ale daleko horší nesvobodný průměr, téměř jak za totality, podivný snad až orwellovský svět.

Každá chyba je dobrá, pokud vede k nápravě. Ani řešení takového vážného problému nakonec není nesnadné, ale o tom snad zase až někdy příště. Omlouvám se čtenáři za schematičnost tohoto téměř bulvárního článku a za ještě schematičtější závěr. Největší špičky vědecké i politické by měly pracovat na smysluplném zadání nových maturit, ale ony bohužel asi ani neví, co se na mládež a na zotročené, smysluplně nevyslechnuté dělníky tvrdé práce s mládeží, učitele, chystá.

Obecně řečeno z historie víme, že nedojde-li svobodnou a dobře řízenou diskusí k rozumné evoluci, bude muset nastoupit většinou méně rozumná, ale nezbytná revoluce.