I skvělý kardiochirurg Jan Pirk se obává důchodu

Otázka Deníku:Takže se do důchodu příliš nechystáte? Odpověď Jana Pirka: Člověk je zvyklý na určitou životní úroveň a příjem. Kdybych teď šel do důchodu, tak bych měl asi 12 tisíc měsíčně. Pro férovost uvádím, že cituji z rozhovoru ze soboty 19. února 2011.

Myslím, že pan doktor je důkazem, že problém vztahu české společnosti k důchodcům je na prvním místě problém mravní! Samozřejmě že si pana doktora nesmírně vážím nejen pro jeho skvělé pracovní výsledky, ale i pro jeho sportovní srdce a lidskost.

Myslím si, že pan doktor se projevuje jako člověk, jenž stojí v českém politickém systému spíše lehce vpravo. Možná že se mýlím. Soudím tak podle toho, jak se vyjadřoval o americkém nasazení, když tam studoval, což je mi také velmi sympatické. Soudím tak také podle toho, že z hlediska možnosti strávit hodně hodin na operačním sále a vytrénovat se rychle na skvělého chirurga se jevil český systém vlastně výuhodnější než sociální systémy, které nutí lékaře po delší službě povinně odpočívat a on pomaleji odborně roste. Zde volně interpretuji předcházející vystoupení pana doktora.

Na druhé straně jsem slyšel pana Jana Pirka též trochu ironicky poukazovat na druhou stranu mince dánského systému, a to velmi vysoké daně, které lékař musí z velmi vysokého platu v Dánsku platit.

Zde je, myslím, jádro klasického českého problému.

Sleduji-li diskusi o důchodové reformě u slušných Němců, vždy je nepřeslechnutelný hlas starší generace, která je plnoprávně zapojena do diskuse a která umí mladým ranařům říct zcela jasně, že oni toho zase až tak mnoho nevybudovali, že vydužívají toho, co jim tu pilná starší generace zanechala, tak ať pěkně rychle zabrzdí a slušně se k ní zachovají.

V Čechách je tradice jiná. Stačí vzít do ruky beletrii devatenáctého století a nalezneme mnoho příkladů, kdy čeští parchantíci, chcete-li pancharti nedodržují výměnkářské smlouvy a ke svým rodičům a prarodidčům se chovají s velkou krutostí a přezíráním. Smlouva nesmlouva, staří nedostávají, co mají smluvně určeno.

Ale já zde nechci mluvit o smlouvě psané. Píšu o smlouvě nepsané, která by měla být mravním zákonem, který by říkal. Svým poctivě a snaživě pracujícím předkům jsme povinni připravit důstojné stáří, aby třeba tak vynikající člověk, jako je Jan Pirk, nemusel psát, že se obává důchodu, že si bude muset zvyknout na to, že bude bezvýznamný důchodce, jak doslova stojí v Deníku!

Naznačil jsem, že si myslím, že Jan Pirk stojí vpravo, podle představ naší pravice by měl mít jistě ne špatně vydělávající kardiochirurg našetřeno a klidně mohl dožít z divident a akcií a všeho toho, co si na stará kolena připravil.

Tohle já považuji za totální pitomost našich slaboduchých českých představ. Naše primitivně, hloupoučky povrchně, ekonomicky naivně založená společnost by se měla chytit za nos a říct, my se o své rodiče a dědečky a babičky, ty kteří jezdili celý život za volnaty kamionů a autobusů, platili všechny náležitosti, ty, kteří pracovali jako učitelé, dělníci, úředníci, lékaři...my se o ně prostě postaráme a my splníme tuhle povinnost a to samé budou muset udělat naše děti nám!

Nedá se nic dělat, budeme se muset uskromnit podle výše našich platů. Bohatí více, chudí méně, ale tenhle mravní zákon bude železný!

Kdo se neslušně a nemravně a nemorálně chová ke starým lidem, zaslouží opovržení a trest.

Dnes se to týká celé české společnosti.

V případě doktora Jana Pirka by to mělo vypadat tak, že by měl jistě brát velmi vysoký plat a z něho platit velmi vysoké daně jako v Dánsku. Z nich by měl pak dostávat velmi vysoký důchod, a to takový, aby pro něj jako pro důchodce nebyl zase až takový problém pěstovat své koníčky, tudíž zaplatit si třeba pitomou letenku do Kanady a zaběhnout svůj milovaný, třeba lyžařský maraton. 

Myslím, že tento mravní zákon by u nás měl platit, ať je člověk vpravo, anebo tak jako já proti své vůli vlevo, když ho k tomu donutila hloupá česká pravice.

Naše společnost je sobecká, pěstuje kult primitivního mládí, hlouposti, neskromnosti a povrchnosti, pak se my na hranici důchodu máme důvod obávat budoucnosti.

Samozřejmě že ti, kdo se celý život snažili společnost využít, obejít, vyzrát na ni, ti zaslouží podmínky, řekl bych, minimálního důstojného přežití, tohle ale naše nespravedlivá společnost rozlišit neumí. Obavy pana doktora Jana Pirka jsou toho důkazem.