Mariusz Szcygiel píše o věcech, o nichž se u nás moc nemluví Ti Poláci se do nás nějak dali, řekne si Čech, jenž si přečetl Suroszovu knihu Pepíci anebo Szcygielův Gottland. Proč zrovna Poláci si nás berou takhle na paškál? Oni si všímají nás podobně jako my jich, každý může posoudit sám, jestli z toho někdo vychází lépe, možná že je to dokonce tak, jako když se hádá podkoní se žákem, kdo je na tom lépe, ale oba nakonec jsou na tom dost mizerně.
Tak třeba Szcygiel si všímá toho, že polská emigrační vláda se nevrací do země a odmítá spolupráci se Stalinem, kdežto Češi spolupracují s ruským mocipánem a největším vítězem druhé světové války naprosto programově a s komunisty vládnou po prvních volbách.
Dost obdivu u polských autorů sklízejí bratři Baťové, a neuniká jim ani česká chytrost v tom, jak je připravit o jejich majetek. Kolaborantu s Němci se přeci nic vracet nebude a znárodnění je naprosto namístě, a tak Baťové nemají nárok ani po roce 1989, i když Tomáš Baťa je vítán téměř jako národní hrdina, spasitel, ale jak je to v Čechách? Spasitel nepřichází, a pokud se jím prohlašuje, buď zrazuje anebo selhává.
Poláky pak samozřejmě láká příběh českých krasavic, zejména božské Lídy, která se zapletla s německými šílenci, z čehož porfitovala osobním i rodinným neštěstím, a co malý český člověk, nejprve ji zatratí a pak v ní vidí hrdinku.
Česká vlastnost lezení do trávicího traktu opačným směrem je dokonale vykreslena na přikladu jedné z největších šíleností v dějinách lidstva, Stalinově pomníku, což chudák autor zaplatil dobrovolným odchodem z tohoto světa v den oficiálního odhalení monstra. Polský autor však zjišťuje, že strach ze Stalinova monstra jakoby nad Prahou visel dál.
Nemůže se ale nedotknout Kafky a Kafkovy Prahy. Jako každý správný badatel se chce zachytit něčeho konkrétního.
Poláci jako správní romantici jsou fascinováni spisovateli a ideály, a tak se na scéně mihne nejen Procházka, ale i Kundera, jim v patách však intrikuje a úspěšně STB!
Nikdo z nich se nemůže vyhnout brutálnímu potlačení Pražského jara Rusy, ale jaksi pominou polskou účast, která přece nebyla povinná, což dokázal jak Čaučesku tak Jugoslávec Tito, kteří se nepřidali. Zde Poláci poněkud zeskromněli.
Ale jede se dál a máme tu působení tajné policie, která dbá, aby dítě pronásledovaného autora nemohlo na vysokou školu.
Co se Gottlandu týká, tak nejde o knihu jednolitou, ale o mozaiku s ostrými hranami, a tak je tu střih a polský autor si všímá, jak brutálním způsobem zasáhl bulvár osobní život naši populární zpěvačky. Autor naznačuje, že se chování bulváru nijak neliší od praktik STB, bulvár to popírá, „jsme přece švýcarský kapitalistický koncern!“
Marta Kubišová, žena vlastní cesty a hořkého života, vlastně neposkvrněná, vedle toho většinoví umělci, většina národa, my, Gottův národ, kteří jsme chtěli žít, v polském vidění to vychází dosti jasně proti nám.
Autor trochu podcenil naše „dvacetileté“ periody, sám si vzpomínám, jak mne máma budí, tehdy sedmnáctiletého spratka, v roce 1968 a říká, vstávej okupace, já se ptám, cože Američani jsou tady, u Rusů se mi to zdálo nevhodné, ne, Rusové, řekla tehdy máma, tak je to na dvacet let v prdeli, odvětil jsem a jsem si jist, že tak reagovalo hodně lidí, tak v tom nevidím nijakou prozíravost, tohle v Čechách vyslovit.
Osudy jsou někdy přímo příšerné. Třeba když se zrádce z koncentráku stává spisovatelem.
A je tu další střih a slovo kafkárna. Myslím, že v Čechách není odvislá od režimu, jímž právě procházíme.
Následuje opravdu působivá mozaika téměř román o Jaroslavě Moserové, kde je popsána příšerná podstata české minulosti, jež se vlila i do současnosti. Jsem přesvědčen, že být alespoň trochu Masarykovým národem, tak by k takovýmto obětem nedocházelo, protože mladý člověk by místo statečné, tragické a šíleně trýznivé oběti v duchu realistického otce národa volil sice dlouhý, ale vytrvalý boj, který by měl nakonec naději na zdar! Omluvil bych to v případě Jana Palacha po dvaceti letech komunismu, ale případ Zdeňka Adamce, tam jsme spoluvinni, jak to, že po více než dvaceti letech volí mladý člověk zoufalý akt a nevidí naději v demokratickém systému, jak jsme ho vzdělali, o čem vypovídá jeho akt dále? Hlavně o cynismu, protože dnes vlastně jeho čin nikoho neburcuje a nezajímá. Pře místo oběti se postaví automobil a na Václaváku se klidně točí nějaký film o Hitlerovi, píše polský autor.
Zde se dopouští autor několika vážných omylů. Jedním z nich je, že česká mládež je k současné době kritická. Není tomu tak, kritická je jen velmi malá část mládeže, naopak většina mladých je se současnou dobou velmi dobře ztotožněna, jde jí na slaboduchosti a povrchnosti, dokonce se v ní vyžívá. Reaguje takovými primitivnosti, jako byl doslova šílený volební klip,“ Přesvědč bábu“. Podstatná část střední a starší generace je velmi kritická z mnoha důvodů, ať z toho baťovského, kdy nejsou férové předpoklady uchopit život do svých vlastních rukou, tak z hlediska fungujícího slušného sociálního státu, neboť se stírá rozdíl mezi snažícími se a lenošnými!
Kniha Gottland je nesmírně cenné zrcadlo. Nikde přece není psáno, že v každém zrcadle musím mít jen rovná ústa, někde můžeme mít tu hubičku docela pokřivenou. A to se paradoxně může pravdě přibližovat daleko více.
