Jak se žije lidem v zemi piva, knedlíků, Pepíků, Švejků a volů.
Udělali jsme si s přáteli takovou hru, že zhodnotíme jindřichohradecké kavárny.
Od samotného začátku mi bylo jasné, že pokud jsem se nepouštěl do podobného podnikání sám, že by mohlo být velmi neslušné udělat někoho terčem kritiky za nějakou drobnost, a tak ohrozit jeho poctivé snažení.
Nakonec jsem si položil otázku, kdo by se tak měl v těch kavárnách podle mých představ nejvíce vyskytovat.
Protože jsem milovník Itálie, tak bych jedním dechem řekl, důchodci! Ale ouha, důchodce najdete, jak se vyhřívají na městských lavičkách, anebo dokonce demonstrativně obtěžují veřejnost tím, že stojí jako na nějaké demonstraci u fontány na Masarykově náměstí, a to v zimě v létě.
Jsem již skorodůchodce, mám jistou představu o výši důchodu, jsem také pamětník intenzívně prožívající sametovou revoluci, stále vidím, když celá Jitka / pracující ohromného závodu/ připochodovala na náměstí Míru, což byla pro Hradec vlastně zlomová událost, masa dělníků do toho šla taky.
Hodně z těch tehdejších demonstrantů středních let, účastníků generální stávky. bude dnes již důchodců. Kde jsou, kam se poděli, proč oni nenaplňují krásné kavárny v dopoledních hodinách. Pravděpodobně jsou v teplé Itálii, na jihu Francie anebo dělají poznávací zájezdy po Japonsku.
Vlastně jsem téměř popsal život našeho téměř kolegy z Německa,učitele gymnázia, který takto žije v předčasném důchodu, kdy výše jeho současného důchodu se rovná našemu současnému trojnásobnému platu při srovnatelné práci.
Proč tedy nejsou čeští důchodci v kavárnách? Ceny v kavárnách jsou vlastně téměř srovnatelné se zeměmi na západ a jih od nás, ale český důchodce, ať je z dělnické profese, anebo třeba bývalý primář, tak ten se musí rozmýšlet, kolikrát za měsíc se do té kavárny podívá, a tak většina racionálně usoudí, že je výhodnější udělat si kávu doma.
České důchody z tohoto hlediska naženou mnoho důchodců vlastně do chudoby, anebo do života na hranici lidské důstojnosti. Vím, že někdo klidně řekne, že i to, že se posadí na městskou lavičku je vlastně dost, stačily by pro ně hromadné pokoje nějaké čekárny na smrt.
Kavárny byly za první republiky vlastně kulturní institucí. Scházeli se tam pražští intelektuálové, studenti, každý umělecký nebo politický směr míval svou kavárnu, píše o tom Václav Černý ve svých Pamětech.
Pokud stojí káva třicet korun, zákusek podobně, spropitné tak deset korun, což jsou vlastně dvě koruny, když to srovnáme s komunistickými poměry, tak získáme částku, která se blíží stokoruně.
Který důchodce si může dovolit obětovat na své každodenní dopolední posezení v kavárně sto korun. Vím, že jsou takoví jedinci, kteří si to mohou dovolit, ale většina to z racionálních důvodů neudělá. Při důchodu 8 – 12 tisíc korun u slušných lidí je to vlastně nemožné. Ještě že nejsou zpoplatněny městské lavičky a nevybírá se pod kaštany a v oblasti fontány, to by bylo také řešení, ale nějakého inteligentního zastupitele spojeného s podnikatelskou sférou by to mohlo přece napadnout.
