Černá labuť, jen si neříkejte, to je nějaká blbost o baletu, ale zvedněte svý počítačový rozvařený zadky a mazejte do kina.
Předně malinko nahlédneme do kuchyně šílené dřiny baletu, ale to určitě není to hlavní. Pak jistě vyřešíme problém, s nímž se setkali ti, kdo měli rodiče, kteří do svých dětí promítali svůj ideál, své nenaplněné sny. Pokud se vám stalo, že jste se vydali opravdu cestou, takto nalajnovanou maminkou nebo tatínkem, museli jste je nakonec většinou malinko odstrčit, protože ten poslední krůček, který se jim samotným nepodařil, jste museli udělat vy sami, jako naše baletka.
Je tam i ukázka rvačky a řevnivosti mezi uměleckými souputniky, jež musíte nakonec porazit, odrovnat, protože, nedá se nic dělat, umění, to je cesta vzhůru a na vrchnolu je zatraceně málo místa.
Musíte mít nejen talent, ale vášeň a drive a životní elán, jenž do toho musíte vložit, jít za hranici ve všech směrech, přiblížit se až totálnímu sebezničení.
Dotknout se čirého bláznovství. Porvat se v sobě s dobrem i se zlem. Hudba Clinta Mansella vycházející z Čajkovského vstupuje s dějem filmu přímo do srdce.
Možná že někoho urazím, když řeknu, že film řeší i podobný problém jako Fantom opery. Cítíme, že se dívka mění v dospělou ženu, že se baletka odpoutává od souboru a vydává se na zrádnou cestu primabaleriny, jež láme hranice.
Kompozice filmu je dokonalá, závěr fantastický, jak říkám, dokonalé umění, které nás přenese přes smradlavé bláto našich českých problémků a narve nám do hrudníku pořádnou porci emocí, i štěstí. Pokud se vám bude chtít řvát, tedy brečet, tak spusťte slzopád. Já to neudělal a teď si to vyčítám.
Možná že rozbiju prasátko a vyrazím ještě jednou.
Tak koukejte zvednout ty svý tlustý zadnice a mazejte na Black Swan. Jo a ještě něco. Osoby a obsazení, jako třeba Natalii Portman si snadno vyhleldáte na internetu. Ach jo, to byla krása.
