V Evropě se střílí, a to z nejrůznějších důvodů. V Evropě se zapalují auta. Když slyšíte, jak vážně v Německu rozebírají fenomén levicového, nebo pravicového, politického, mládežnického hnutí, kdy frustrovaná mládež zapaluje drahá auta, pak musí to drahá opravit za nejenom drahá. Všichni tam kývají hlavou a přemýšlejí, jak té nešťastné mládeži pomoci.
Američtí odpovědní úředníci se na to dívají jinak. Jeden řekne, že v tom vidí veřejné ohrožení, vlastně téměř pokus o vraždu, a jeví se mu to tak na doživotí. Druhý pak dodá, že kauci rozšiřuje o odebrání pasu a zvyšuje ji o pět set tisíc dolarů. Nikoho ani tak nezajímá, čímpak byl nešťastný Němec v Los Angeles frustrovaný, ale společnost jasně slyší, kdo ohrožuje normální život, útočí na podstatu svobodného, slušného, mravného, normálního života, ten nemá právo, aby se tohoto života zúčastnil.
U nás si dva mladí muži udělají trampolínu z tělíčka jednoho dvanáctiletého chcípáčka, mučí ho takovým způsobem, že by jim to kterýkoliv hitlerovský nebo stalinský katan mohl závidět. Že jde o navýsost brutální vraždu prostřednictvím dlouhodobého mučení je celému národu jasné, ale zbabělci u soudu si řeknou, že jejich soukmenovci, soukmenovci vrahů by se mohli rozhněvat a je třeba je nepobuřovat, ale držet v klidu, tak jim dají naprosto zanedbatelně směšné tresty, a jak trpí oběť a její blízcí, to nikoho nezajímá.
Stále nám zůstává zatemněný příběh tří nevinných romských chlapců a na svobodě běhajícího vraha. Vždyť oni si s ním chtěli jen přátelsky připít. Televize zabírá jednoho z nevinných chlapců a on svým čistým, hlubokým pohledem říká, že tomu dobrému člověku ani náhodou nechtěli ublížit.
Téměř se dostáváme do Camusova Cizince, popraví někoho, kdo neplakal na pohřbu a u rakve své matky.
Evropská humanita je zvrácená, bere přílišný ohled na zločince a nevšímá si oběti, to je odporné. Pokud se to rychle nezmění, bude pozdě, jestli tedy už opravdu není.
