V médiích se často čteme o řádění tzv. povstalců n oblastech na východě Ukrajiny. Vzpomíná se také na řadu obětí jež zemřeli při převratu na Majdanu. Ale ona existuje i druhá strana mince. Lidé z Vognetbrody vytvořili dokument, který byste měli vidět. Je sestříhán z autentických záběrů z Ukrajiny během Maidanu.
Milice Pravého sektoru internet
V médiích se často čteme o řádění tzv. povstalců n oblastech na východě Ukrajiny. Vzpomíná se také na řadu obětí jež zemřeli při převratu na Majdanu. Ale ona existuje i druhá strana mince. Ludé z Vognetbrody vytvořili dokument, který byste měli vidět. Je sestříhán z autentických záběrů z ukrajiny během Maidanu.
Součástí dokumentu je historie Banderovců. V dokumentu je upozorněno na zvěrstva, které knutí OUN a UPA - tedy Banderovci páchali a zmiňují kolaboraci části z nich s nacisty. Ale hlavní součástí jsou právě unikátní záběry přímo z tzv. protestů. Neonacističtí radikálové z Pravého sektoru v nich napadají policii kameny, sklenicemi, zápalnými lahvemi ale i ostrými zbraněmi. Dokument také zachycuje výcvikové tábory těchto radikálních skupin.
Aktivisté okolo Českého Majdanu, vč. pravdoláskařů typu Uhlíř nebo senátor a europoslanec Štětina se připojili k výzvě, v které je například "přímá podpora ukrajinské armády, jako je výcvik, dodávky techniky a další pomoc dle požadavků ukrajinské vlády." Opravdu chceme podporovat tyto teroristy?
Zapněte si české titulky pokud je nemáte nastavené automaticky.
2. část
Kdo to byli Banderovci?
Po přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem došlo k ozbrojeným střetnutím mezi Rudou armádou a jednotkami OUN (známé též jako Banderovci). Po obsazení Lvova vyhlásili představitelé OUN samostatnou Ukrajinu, od čehož se později Melnyk distancoval. V městě došlo k „očistě,“ při níž bylo zavražděno přes osm tisíc místních obyvatel - Rusů, Poláků, Židů, a ukrajinských komunistů včetně žen a dětí, přičemž v teroru a genocidě se pokračovalo i na jiných místech. Násilí bylo uplatňováno i vůči volyňským Čechům, kteří byli na Ukrajině jednou z národnostních menšin.
Po 2. světové válce OUN nadále řídil Stepan Bandera, který měl svůj štáb v americké okupační zóně v Německu a podle něhož byly jednotky UPA nazývány jako „Banderovci“. Využíval toho, že se mezi zeměmi východního a západního bloku rozpoutala studená válka a že západní země podporovaly nezávislost Ukrajiny. Pod sílícím tlakem sovětských ozbrojených sil v letech 1945 až 1946 se většina jednotek UPA přemístila do jihovýchodních oblastí Polska, obývaných ukrajinskou menšinou, kde měli banderovci vybudovány silné pozice. Tam rozpoutali partyzánskou válku, při níž nejvíce trpělo civilní obyvatelstvo. V srpnu 1945 vyhlásila polská vláda amnestii pro ty, kteří se vzdají a přihlásí se orgánům státní moci, čehož využilo pouze 42 tisíc osob. Počátkem roku 1947 započala reorganizovaná polská armáda operaci „Visla“, což byla vyčišťovací akce proti banderovcům, kteří dále bojovali a páchali teroristické činy i na civilním obyvatelstvu, vypalovali obce, vraždili a loupili.
Podle oficiálních polských zdrojů padlo v letech 1944 až 1947 za oběť řádění banderovců více než 17 000 Poláků. Pod tímto tlakem se začaly některé jednotky UPA přesunovat na Slovensko, avšak další stále zůstávaly na polském území, přičemž představitelé OUN věřili tomu, že dojde ke třetí světové válce, při níž bude Ukrajina osvobozena od sovětské, resp. ruské nadvlády. Na Slovensku začali banderovci navazovat styky s protikomunisticky naladěným obyvatelstvem a začali hlásat svoji propagandu. Mimo jiné se snažili vyvolávat i obavy z české nadvlády nad Slovenskem, čímž si získávali svoje příznivce. Docházelo i k masakrům slovenských občanů, převážně Židů, komunistických funkcionářů a představitelů státní správy.
Historici tvrdí, že Bandera podnítil řež na Volyni v Polsku a Československu, kde podle polských historiků zahynulo kvůli Banderovcům v letech (1938-1947) více než 100 000 Poláků, desítky tisíc (prosovětských nebo antifašistických) Ukrajinců, několik tisíc Čechoslováků (včetně tzv. Volyňských Čechů na Ukrajině) i tisíce až desetitisíce Židů.
