Musím se přiznat, že ke skoro bulvárnímu titulku mě dohnala současná debilní snaha médií o senzaci za každou cenu. Následovat bude lehký filosofický vhled do problematiky, s jemnými záchvěvy ironie.
Lidé se dělí vpodstatě na dvě skupiny:
první nemá rozhodně chuť, nutkání a potřebu hrabat se v zemi
druhá potřebu má
První skupinou nemá cenu se v této úzce tématicky zaměřené glose zabývat.
My, kteří se hrabeme, máme toto nutkání vrozené, nebo získáváme tuto potřebu věkem.
Například já jsem byla jako vodomilné dítě v případě touhy po koupání vždycky odbývána "až otrháme rybíz, až otrháme angrešt..." to zrovna lásku k zahradničení v človíčkovi nevzbudí. A to se stydím zmínit, že marmelády z výše uvedených ingrediencí trůnily na policích ve sklepě několik let, než na ně přišla řada-nebo taky nepřišla /při dnešních cenách pidiskleniček poctivé marmelády neuvěřitelné .../
Když se dostaví věk a moudrost - pozor, někdy přichází věk sám!, člověk na zahradničení začne nahlížet z jiného úhlu pohledu. Komu je dána radost hrabat se v zemi, začíná chápat koloběh přírody.
Ta jarní radost, že něco vykoukne ze země, v létě pastva pro oči, když kvete kdejaké bejlí, co se podařilo vypiplat. Podzim a vybarvování a potom zima a nic.
Já vím, podzim je taky nádhera, jen si zahradnice uvědomuje, že je na tom stejně, zítra si musí udělat bordó přeliv.
Jen té zimě bude ještě chvíli statečně čelit. Ale ví, že přijde a počítá s tím. Jako na zahradě.. .
