K tématu na zapřemýšlení stačí návštěva plovárny. Tedy cesta k bazénu, než si nasadíte plavecké brýle, přes které nevidíte lautr nic. Ta slečna stála otočená bokem
a cosi neskutečně barevného se jí táhlo od zápěstí k rameni a plazilo se na záda. Málem mě to kouslo, když jsem ji míjela.
Nebojte se, to není mravokárný pamflet Armády spásy. Chápu, že se každý může vyparádit podle svého gusta.
Nedávno jsem viděla dokument o prastarém způsobu maorského tetování, které se podle historických nálezů provádělo před pěti tisíci roky. Velmi bolestivá záležitost, na kterou musí být člověk vybaven určitým nastavením duše a vyznání. Podobně se tatoo provádí v Amazonii a leckde jinde na světě.
Když se v Evropě začátkem devadesátých let začala prosazovat móda tetování u žen, byly to růžičky a rybičky nad kotníčkem. Flóra a fauna od té doby dorostla a rozbujela se.
Žádné duchovní poselství - jen módní trend.
Jenže - když na sebe člověk navěsí náušnice, korále a nasouká si na každý prst kroužek, případně vyšminkuje na viditelných místech všechno, co příroda zanedbala - večer to zas sundá, odstrojí a umyje.
Toho plaza na slečnině těle si představuju za třicet let - dál ne, to už z něj bude plissé. Za oněch třicet let se z obdivuhodného tvora stane svrasklá žížala - nebo naopak mohutná anakonda. Podle toho, jak bude majitelka těla pojímat způsob života. Tak mě napadá, jestli na to myslí v době, kdy se nechá takhle vylepšit.
Když se špatně vdá, je dneska moderní z toho rozhodnutí zakrátko vycouvat. Ale co s tím potetovaným tělem? Toho se zbaví ještě bolestněji než nepodařeného manželství...
