O jednom Pavlovi a ctižádosti za každou cenu

Byl urostlý, černovlasý, věk něco po třicítce a dělal mistra v jedné velké strojírenské firmě. Tehdy, v osmdesátých letech, nemohl pomyslet na jiné vedoucí postavení. A on by tak rád... Tehdy, v osmdesátých letech nemohl pomyslet

na jiné vedoucí postavení. Jenže neměl šanci- s tím svým kádrovým profilem. Otec odešel od rodiny na západ v době, kdy bylo synovi osm. Pavel byl rád, že se mohl vyučit, průmyslovku dělal večerně při zaměstnání.

Život mu zpříjemňovalo tuzexové konto, které otec nadotoval a z kterého se pořídilo jak auto, tak oblečení, obé v té době v tuzemsku běžně nevídané.

Mistroval, ale věděl, že tudy cesta vzhůru nevede. Spolčil by se i s ďáblem, kdyby mu pomohl "výš".

Na režim měl dopal, ale kdyby mu nabídli červenou knížku, hbitě by po ní chňapnul.

Začal se horlivě angažovat aspoň v odborech - dělalo mu dobře popadnout diplomatku a mezi bílými límečky  se tvářit důležitě.

Přišel plyšový konec roku 1989.

Pavlovi se splnil sen. Už nemistroval. Mohutně se politicky angažoval a rozhodně odsuzoval všechny bývalé členy dřívější vedoucí strany režimu.

Teď má Pavel už důchodový věk, ale hádejte co dělá?

Je stále politicky aktivní.

V jaké straně?

No přece v té, která má zrovna navrch...

Nominujte autora do ankety Bloger roku

Autor: Miloslava Cejpková | pondělí 25.5.2009 9:36 | karma článku: 18,41 | přečteno: 1388x