Ten manželský pár jsem zdědila - tedy dostala jsem na starost jejich bankovní záležitosti po jednom kolegovi.
A bylo jich nepočítaně. Nejdřív tomu předcházela informace "Klánských do banky nechodí, banka chodí k nim". Tak dobře - byli jsme tehdy ústav s individuálním přístupem a tak jsem je poznala v domácím prostředí. Připravila jsem hromadu dokumentů, na kterých jsme se předběžně telefonicky domluvili a s obavami jsem vyrazila. Uvítala mě paní Jarmila, dáma velmi energická a i v pokročilém věku krásná.
Ale důvod jsem pochopila v pokoji - pán byl na pojízdném křesle, po mrtvici, z dříve fungujícího těla zbyl jen bystrý pohled. Z půlhodiny strohého vyřizování byly dvě příjemné hodiny, ani nemocné tělo nepřemohlo ducha, který byl v bývalém universitním profesorovi. A tak jsem poznala komplikovanou historii jejich životů - včetně fotodokumentace ze svatby, která se uskutečnila teprve před pár lety a na které jsou oba rozesmátí a čiperně ruku v ruce stoupající po schodišti katedrály...
Ale co zaujalo především, byla vzájemná komunikace mezi nimi - neustálé špičkování, úsměvné poznámky na adresu druhého - přestože panu Klánskému dělalo mluvení evidentní potíže - laškování a humor nad neradostnými problémy byly silnější.
Uplynula nějaká doba, v ústavu se změnily poměry a paní Jarmila musela vyřídit občas něco osobně - hlavně rychle - Lubošek už jen leží, teď zrovna spí, pak přijde cvičitelka... - na paní Jarmile začínala být obrovská únava znát i když se snažila vynakládat svou nezlomnou vůli, snahu a energii. A jednoho dne dorazilo parte se jménem pana profesora.
V ústavu se opět všechno změnilo a kolegyňka, která zdědila mé klienty vyřizovala od paní Jarmily pozdravy a pozvání na návštěvu.
Určitě se za ní vypravím. Setkání se silnou osobností je dar, zavzpomínáme...
"Víš co je novýho?" ptala se mě posledně u kafe smutně bývalá kolegyně - "Paní Klánská zemřela."
-Na návštěvy se má chodit včas, budu si to pamatovat.
PS: jména jsou změněná, skutečnosti zůstávají
