Vždycky jsem po tom toužila - jít v horách, kochat se úžasnými výhledy a večer složit hlavu v nějakém přístřešku, aby člověk zažil ráno blízko slunci, obklopený kamennými velikány. Nenapadlo by mě,
X+kea
ale ten zážitek bude v Jižních Alpách. Ne těch, které máme z CB "coby kamenem dohodil" - ale těch vzhůru nohama.
Než člověk dosáhne výše uvedené horské nirvány, musí k chatě vlastní pílí a houževnatostí došpacírovat.
Bealey Spur Hut na začátku Arthur's Pass byla vybrána naší cestovní kanceláří D+J jako ideální cíl. Po zdolání několika set výškových i dálkových metrů nás poslala cedule vzhůru s příslibem 2 hodin k cíli.
Zélandské nebe se modralo, tea tree porost poskytoval příjemný stín, na zádech jen lehký batoh /narozdíl od D+J, kteří nesli spacáky i polní kuchyni/.
Když jsme se dopracovali k výhledům z otevřené krajiny, porostlé mokřadní vysokou trávou, měla jsem pocit, že užuž chata bude za příštím vrškem. Pocit přetrval ještě mnohé hory a doly. Kochání krajinou bylo příjemnou náplastí - duše plesala a artroza /mrcha bezcitná/ o sobě dávala bezohledně vědět.
Proti nám sestupovali dva mladí Němci a my jsme obohatili svou zásobu hlášek. Bez uzardění pravili, že k chatě je čtvrt hodiny. Těžko říct, jestli to byl útlocit, nebo špatný odhad - šlapali jsme ještě skoro hodinu. Od té doby přesně chápeme význam "německé čtvrthodinky".
Konečně jsme byli u cíle - plechová, zeleně natřená chata bez oken sloužila původně jako pastevecký přístřešek. Kdo by si dělal iluze, nechť pohlédne na foto:
Atmosféra byla pohádková: kolem kouzelný les, na dohled osluněné vrcholy, nad hlavou dva papouchové kea /vypadají nepříliš mírumilovně a v zimě vyklovávají ovcím na pastvě hřbetní tuk - je mi jasné, koho z naší výpravy by si v případě hladu vybrali./
Ale snídaně v trávě tu chutnala jako v horském pětihvězdičkáči...
