Prvním bodem je odlet z naší hektické střední Evropy. Pilule na bolení hlavy klidně nechte doma. Podařilo se nám zažít hned po příletu do Christchurch zahradní slavnost s odhalením jakéhosi květinového artefaktu.
Sláva se konala v parku a byla současně oslavou maorských tradic. Jako když se octnete ve staré dobré Anglii: účinkující byli oblečeni ve stylu koloniální módy (bez klobouku ani ránu - koneckonců v horké únorové neděli hodně praktické) a brali svou roli důstojně. Zrovna tak nadšeně tleskající diváci. Proslov a zpěvy v maorštině, několik projevů zélandských gentlemanů, vystoupení operní pěvkyně.
Všichni usměvaví, uvolnění, nespěchající ... oáza klidu v takřka čtyřsettisícovém městě, které jako město ani nepůsobí.
Rozlehlý park a botanická zahrada kolem řeky Avon uprostřed města s neuvěřitelným množstvím dřevin i bylin, od obrovských sekvojí po malá zákoutí v japonském stylu. A lidi, kteří si život umějí vychutnat. Jsou vyzbrojeni piknikově a usazují se nejrůzněji. Většinou v prostoru, kde probíhají každou chvíli nějaká hudební vystoupení. Rozloží židličky, z koše vyndají lahvinku a něco dobrého k snědku, klábosí s přáteli:
Nejlepším balzámem na duši je pobřeží Pacifiku. Nevím, jestli je to způsobeno mým vnitrozemským původem a vodním znamením raka, ale nekonečný liduprázdný břeh oceánu mě fascinuje. Zvlášť, když si člověk uvědomí, že dál už není nic, jako na západním pobřeží nedaleko Haastu - na pevnině tady končí silnice, pokračuje jen nepřístupná krajina
Nebo na východním pobřeží, na magickém místě zvaném Tunnel Beach - když tu chvíli spočinete a slyšíte jen mocné dunění oceánu, cítíte, jak všechny starosti jsou nicotné - pár tisíc kilometrů dál už jen Antarktida..
.
Jsou místa, kam cestovní kanceláře davy klientů nevozí, je tu nerušená přírodní krása a nádherný pocit nekonečnosti...
