Pane Panuší...

(pár otevřených slov pro ředitele, který se jim stal jen tím, že je politicky na správných kolejích, ale lidsky selhal už dávno...)

záměrně z oslovení vynechávám VÁŽENÝ, neboť vězte, že Vaší osoby, pane Panuši, si nikterak nevážím.

Naopak si velmi vážím úřád, který bohužel v současné době zastáváte Vy, a který jste Vy svým bezcharakterním a panovačným jednáním zcela dehonestoval v očích všech pracovníků Ředitelství personální podpory MO.

Ale jsem rád, že jsem Vás mohl potkat v době své služby vlasti a i potom, co jsem se na krátkou chvíli na ředitelství vrátil, neboť v mém běžném životě typy lidí, jako jste Vy, pane Panuši, nemají žádné místo.

V době služby jsem ve složkách MO a AČR poznal velmi mnoho schopných, pracovitých a i správně ambiciózních lidí, avšak zakusil jsem i chvíle zmaru, kdy rádoby schopní a „správně“ angažovaní jedinci byli dosazeni na posty, ze kterých rozsévali jen zlo, intriky a soběblahorodnost. A tyto chvíle zmaru jsem zažíval i za Vaší vlády na ŘePP, které jste úspěšně rozeštval.

Třeba máte teď ten správný pocit, že jste se mi řádně pomstil za můj příměr o neschopném tajemníkovi z Pardubic, který jsem použil ve svém blogu (a ktrerý je jistě tím pravým důvodem náhlého zkrácení mé dohody) ale já napsal JEN to, co se objeví v každém vyhledávači, když se do něj zadá Vaše jméno, nic jsem nepřidal, ale ani neubral. Jistě, vynechal jsem těch několik málo odkazů, které Vas vykreslují jako úspěšného včelaře, nepřišlo mi to v tu chvíli jako podstané pro současný stav a chod ředitelství.

A dovolím si dodat, že dokud budou na zásadních pozicích armády takoví funkcionáři jako Vy, pane Panuši, nikdy s armádou dobře nebude, a to je to, co mne po všech těch letech, co jsem ji obětoval, včetně mého zdraví, opravdu a úpřimně štve.

Pane Panuši, přeji Vám dlouhý život, abyste měl čas myslet i na jiné, než jen na sebe a na profit ze svých politických známostí, ty jsou a budou vždy jen dočasné.

S pozdravem a bez ÚCTY