Řekněme si to na rovinu: Patrně neexistuje socha osobnosti, která by vzdorovala všem dějinným změnám politických a společenských nálad. Dnes těch soch vadí stále víc a víc, třeba jako ta v Londýně nově odhalená k poctě feminismu.
Z hlediska ideologické odolnosti tak mají evidentní výhodu pomníky osobností, které jsou mrtvé už řadu staletí nebo raději tisíciletí. Dnešníma očima je totiž na jejich kádrovém profilu obtížné najít něco zvláště pohoršujícího, neboť „to bylo přece tak dávno“. Za dokonale nekontroverzní ideál tohoto typu považuji sochu antického básníka.
V Česku máme s upadáním soch v nemilost velice zajímavé konkrétní zkušenosti. Za první republiky nadaný sochař samouk Stanislav Rolínek vytesal ve skalní stěně u obce Rudka čtrnáct metrů vysokou sochu Tomáše Garrigua Masaryka. Poté, co naši vlast ovládli nacisté a naše národní symboly začali systematicky likvidovat, byly učiněny odvážné pokusy o záchranu sochy. Většinu sochy rozřezali na menší kusy a ukryli je, kolem hlavy, kterou ponechali na svém místě, postavili imitaci srubu. Bohužel, někdo naše vlastence udal a všechny díly sochy byly zničeny. Jedinou památkou na tuto tragickou událost tak jsou dnes v kontrasu s tím dosti komicky vyhlížející obří prezidentovy boty nad podstavcem se znakem republiky /1/.
Po válce nastoupila diktatura komunistická, která se v řadě ohledů projevovala monumentální tupostí. Roku 1955 tak byl v Praze na Letné vztyčen gigantický Stalinův pomník, aby hned následujícího roku Chruščov kult Stalinovy osobnosti odsoudil a roku 1962 i českoslovenští komunisté přistoupili k odstřelu „Fronty na maso“, jak se skupině kamenných soudruhů v řadě za generalissimem říkávalo /2/.
Možná je škoda, že Stalinův památník odstřelili. Kdyby přežil do dnešních dnů, mohl sloužit jako názorná ukázka komické sebestřednosti každé totality, člověk by to varování měl stále před sebou. A kromě toho, pražský turistický průmysl by jistě památník obklopil stánky se suvenýry ještě vkusnějšími, než je dnešní standard a kdejaký slovutný pan podnikatel by na tom solidně vydělal. Konečně by tak socha splnila svoji historickou úlohu: Uchování a obnovu hodnot.
Zatímco za minulého režimu stačilo slovo soudruha Chruščova, za režimu současného je to už složitější. Tak kupříkladu taktéž v Praze stávala socha maršála Koněva, jenž se zúčastnil osvobozování naší země od té moci, která nechala zničit sochu Masaryka. Neboť se však Koněv taktéž zúčastnil potlačení maďarského povstání či invaze Varšavské smlouvy do Československa, byl pomník roku 2018 doplněn deskami s těmito informacemi. Roku 2020 už pokrokový ideologický vývoj došel do té fáze, že nestačily ani informační desky a socha byla odvezena do depozitáře /3/.
O tom, jaká byla skutečná historická role maršála v různých válečných taženích, se vedly znamenité spory mezi akademiky i řadovými občany. Dodnes není jaksi přesně kvantifikováno, jakou míru podlosti vůči jaké míře hrdinství zvěčněné osobnosti jest možno považovati za adekvátní, aby byla socha odstraněna. Navrhuji to jako téma na diplomovou práci buď studentovi historie nebo psychiatrie.
Zahraničí na západ od nás je v současnosti posedlé zjišťováním toho, na jaké barvě záleží (Nápověda: Na černé). Zde se setkáváme s efektivitou podivuhodně se blížící efektivitě onoho jediného projevu Chruščova: Sochy bílých obchodníků s otroky (zásobovaných černými otrokáři) na západě padají jako české lesy pod kůrovcem. V ghanské Akkře odstranili sochu jednoho z největších představitelů nenásilného odporu proti zvůli mocnějších a jednoho z největších ochránců lidských práv Mahatmy Gándhího. Bylo totiž zjištěno, že když Gándhí jako mladík pracoval v Jižní Africe, utrousil občas nelichotivou poznámku k místním a prý se dokonce vyjádřil i o nadřazenosti Indů nad černochy /5/. Pošramoceného kádrového profilu Gándhího si povšimnuli dokonce už i v Leicesteru a jeho tamní socha se též povážlivě zakývala /4/. Ostatně, nemusí to být žádná záhada. Klidně je možné, že v dané lokalitě žije více lidí původem z Afriky, než z Velké Británie.
Problém však může nastat i tehdy, je-li sice socha vztyčena z ideově správných důvodů, leč je-li zároveň možno ideově napadnout její ztvárnění. Z Londýna k nám přichází zpráva o nově postavené soše k poctě feminismu, což je jistě chvályhodné. Je samozřejmě dobré vědět nejen na jaké barvě, ale také na kterém pohlaví záleží. Potíž je v tom, že socha feminismu vztyčená k poctě feministky Mary Wollstonecraftové, má podobu jakéhosi neurčitého tvaru, ze kterého ční soška nahé ženy. To feministky rozlítilo k nepříčetnosti.
Autorka sochy se hájí tím, že ta ženská postava nemá znázorňovat přímo onu paní, leč nahá být musí, jelikož „oblečení lidi definuje a omezuje“ /6/. Rozumím sice tomu, že z hlediska rozpoznatelnosti pohlaví by patrně u některých feministek bylo žádoucí, aby chodily nahé, leč obecně vzato, nahá žena bývá vnímána jako sexuální objekt, přičemž feministky proti takovému vnímání ženy brojí. Dovedu si představit, že autorka nechtěla ženy ponížit, ale naopak oslavit je ztvárněním bez jakýchkoli přívlastků, ale vysvětlete to někomu, kdo z toho má mindrák.
Nad sochou se pohoršuje třeba spisovatelka Tracy Kingová, která říká: "Sochy známých mužů jsou oblečené, protože se soustředí na jejich práci a úspěchy", ale "mezitím ženy procházející se nebo běhající v parcích jsou vystaveny vysoké míře sexuálního obtěžování, protože naše těla jsou považována za veřejný majetek" /8/.
Jistě by bylo zajímavé zjistit, proč jsou najednou ženy na Západě tak často obtěžovány, a jistě se přitom nabízí zabrousit opět do národnostního a kulturního složení místního obyvatelstva. Jenže ono to nejde, protože tam jaksi jedna ideologie, tj. feminismus, naráží na ideologii druhou, to jest politickou korektnost. Patrně tedy bude zvýšená míra obtěžování žen vyřešena bouráním soch neoblečených žen...
Stejně jako končí věk psaných novin a psaných knih, zdá se, že také končí věk fyzických památníků kohokoli a čehokoli. Oslava všech hrdinů a spasitelských ideologií se už asi bude odehrávat pouze řečí nul a jedniček, osobnosti budou vyvolávány ze záhrobí pouze v paměti počítače a pouze těmi, kdo po nich zatouží. Bojím se, že člověku, živému tvorovi existujícímu v hmotné realitě se toto odcizení od svých symbolů, těch dobrých i špatných, oslavovaných včera a nenáviděných dnes nebo naopak, může jedině vymstít. Ovšem taková existence a zároveň neexistence památníků bude dokonale politicky korektní a nikoho neurazí. A na tom dnes zřejmě nejvíce záleží.
Zdroje:
- https://blanensky.denik.cz/zpravy_region/zbyly-jen-boty-znicenou-sochu-masaryka-muze-ozivit-projekce-chybi-ale-penize-20180503.html
- https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/1338924-stalinuv-pomnik-fronta-na-maso-stal-na-letne-pouhych-sedm-let
- https://cs.wikipedia.org/wiki/Pomn%C3%ADk_mar%C5%A1%C3%A1la_Kon%C4%9Bva_v_Praze
- https://echo24.cz/a/SLthn/dalsi-socha-ma-namale-tentokrat-vadi-gandhi-byl-pry-take-rasista
- https://www.bbc.com/news/world-africa-46552614
- https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/socha-pomnik-mary-wollstonecraftova-feministka-britanie-naha-zena-kritika-nadseni-skulptura.A201111_075311_zahranicni_pmk
- https://www.tyden.cz/rubriky/domaci/byl-rasista-napsal-nekdo-na-podstavec-sochy-churchilla-v-praze_544901.html
- https://www.bbc.com/news/uk-england-london-54886813
