Ztracená příležitost

Vdala jsem se příliš mladá. Nebylo mi ani dvaadvacet a já zjistila, že tahle volba byla špatná. Pro mne. Můj muž mě miloval a v mnoha ohledech mě zachránil. Přesto jsem se cítila nahnilá jako spadlé jablko v trávě, rozežraná hmyzem, který baží po té zkaženě nasládlé chuti. Bránila jsem se přiznat svým blízkým, kdo ve skutečnosti jsem a vyčítala to v duchu jim, jen abych omluvila svůj strach, jenž tolik dusil moje nitro. Bála jsem se toho opovržení a zklamání, které by mě dozajista čekalo, kdyby...

„Půjdeme dnes na večeři?“, zeptal se Teo jednoho letního rána.

Zakousla jsem se do jablka a přikývla. Manžel vycenil zuby v širokém úsměvu, vyskočil ze židle a na dobrou půl hodinu se zavřel v šatně. Horší než ženská, pomyslela jsem si.

„Něco pro Tebe mám!“, vystrčil hlavu ze dveří a oči mu plápolaly. Položil přede mne krabici zabalenou ve fialovém hedvábném papíru, ovázanou bílou stuhou. Už alespoň vím, co ho na tak dlouhou dobu zaměstnalo. Byly to šaty. Zelené jak oči Esmeraldy. Prostě nádhera. Můj muž byl věčný snílek a romantik. Dárky se z něj sypaly jak z kouzelného oslíčka.Ve skříni měl zásobu vonných svíček a ve sklepě hromadu drahých vín. Chodili jsme do divadla i do kina, do fastfoodů i do noblesních restaurací, nosil mi pugéty, trhal sedmikrásky, jeli jsme do Finska obdivovat jezera, ale taky k přehradě, lehnout si do trávy, nikdy se nehádal, vše plynulo tak nějak přirozeně a já byla spokojená. Jen spokojená...

***

Přiznávám, nevnímala jsem manželova slova. Stačilo pokyvovat hlavou a nechat myšlenky plout. Pozorovat koutkem oka ten šrum okolo.Cinkání příborů o pozlacené talíře, koketní chichotání mohutné dámy s odbarvenými vlasy, ťuk, ťuk, starší pán se snaží zkrotit neposedné prsty svojí ruky, číšník se sklání ke stolu a nalévá do vyleštěných skleniček sekt, až šumí půlka místnosti. Za Teovými zády prochází vysoká štíhlá žena, rudé lokny se pohupují a třou o ještě červenější šaty, na vteřinu zachytím její pohled...

„Omluvíš mě, musím si odskočit“, přerušuju manželův monolog a vydávám se za klapotem černých lodiček až na dámské toalety.

Nikdo jiný tu není, jen já a ona.

„Je hezké tě zase vidět“, prolomí ticho. Její hlas je klidný. Opřu se o stěnu. Křečovitě mačkám látku šatů na svých bocích. Kachlové obložení mě studí.

„Nezlob se, Lauro...já...nemohla jsem...“, polknu.

Natočí se směrem k zrcadlu a pramen vlasů jí sklouzne z ramene mezi ňadra. Nemohu dýchat.

„Myslíš na mě? Někdy?“, kousne se do rtu.

Pomalu se přiblížím, tak blízko, že přejedu nosem po její tváři. Čeká na odpověď. Přerývavě dýchá a to teplo, co vychází z jejích úst dopadá na moje rty. Tiskne se ke mně, vpíjí se do mě jako voda do savého papíru. Je to zvláštní....cítit v jeden okamžik tolik touhy a úzkosti zároveň. Cítit se živá, skutečně živá...do konečků prstů, které brní, křičet očima, hořet tak silně, až v místnosti praská omítka.Tohle často popisovaly mé známé, když poznaly muže svých snů a bylo to správné. Když jsme se s Laurou sešly poprvé, zajely jsme k malému motelu uprostřed ničeho, pronajaly si pokoj a milovaly se, pořád, pořád, pořád dokola. A pode mnou se otevíralo peklo, rudá postava s obrovskými rohy mi omotávala svůj ocas kolem kotníku a táhla mě dolů, jenže já si nedokázala pomoci. To jak si po sexu strčila malíček do pusy a uvolněně zabořila obličej do polštáře, zapálila si cigaretu a prsty na nohou mi přejížděla po břiše, smála se, dlouze mi koukala do očí, beze slova, chtěla mě, to všechno otvíralo pekelnou bránu víc a víc, ale já se cítila živá...

„Nemůžu to být pořád já“, zašeptala, „nemůžu ti udávat cestu, chci, abys šla se mnou, protože si to přeješ, ne proto, že se ti nabízím.“

Znala mě. Znala mě víc než rodina, než můj muž,dokázala uchopit moje poletující myšlenky a rozluštit všechny ty prázdné pohledy, kterými jsem ji mnohdy zahlcovala.

„Dnes v noci“, navrhnu. „Na místě, kde jsme se poprvé setkaly. Co říkáš?“

Vjede mi rukou do vlasů, na pár vteřin se přisaje k mým rtům a pak se beze slova otočí. Je pryč. Ale přijde, vím to, tuhle odpověď znám.

Vracím se k Teovi. Nervozně mačká ubrousek a ohlíží se.

„Lásko, kde jsi byla tak dlouho?“, kouká smutnýma očima. Připomíná mi basseta.

„Nezlob se, potkala jsem kamarádku ze střední. Ráda by se dnes sešla. Po večeři, jestli ti to nevadí.“, snažím se prohodit tím nejklidnějším tónem.

„Jistě“, souhlasí.

***

Choulím se do křesla se sklenkou bílého vína. Kdybych mohla, splynu s tím kusem nábytku a už se nikdy neukážu. Teo vylezl ze sprchy, chvíli zasněně koukal, jak se tam krčím a pak se zeptal:„Co ten tvůj sraz?“

Zabolí mě u srdce.

„Nikam nejdu, jsem unavená“, lžu. Odchází do ložnice a já usínám. Ztracená v jiném životě, uvězněná svými obavami...

Zveřejněno na OnaDnes 20.5.2011