O život

"Život není to, co chceme, ale to co máme." (Arnošt Lustig) Včera. Sedíš v kuchyni a zíráš na hnědé obložení podlahy. A tu nehybnost vlastního nitra ruší jen tikot hodin. Ptáš se: "Jak jsem se dostal až sem?"

Nekonečný běh vteřinové ručičky. Ten vzácný dar...ano, tak to přeci říkají...který ti byl dán, je zcela prázdný, nevyužitý. Máš vše, pro co jiní pláčou i umírají. Tolik možností v této době, na tomto světě. Přesto všechna rozhodnutí, jež jsi učinil, tě táhnou nazpátek. A tak vstaneš, zhasneš světlo v místnosti a rozprostřeš se do tmy.

Běžíš, nevíš kam, běžíš, protože nezbývá nic jiného. Pryč před sebou samým, před vězením těch druhých.

Dnes

Jedeš autem a míjíš další stovky neznámých tváří. Na polích plesniví kukuřice, strom za stromem, dům za domem, bílá čára, po níž se řítíš vpřed, na stejná místa, ke stejným očekáváním. Stůj, jdi, mluv, mlč, usměj se, teď plač, nemysli, udělej...

A říkáš si: "Jak jsem se dostala až sem?"

Zastavíš na polní cestě, práskneš za sebou dveřmi a běžíš.

Běžíš, ani nevíš kam, běžíš pryč od sebe samé a vězení ostatních.

Zítra

Svítá. Přes okenní tabuli záblesky prvních slunečních paprsků bodají do očí. Všichni spí a to jiné se probouzí.

Řekni, řekni mi, jak jsem se dostala až sem?

Nohy mi zalili betonem, věčným posloucháním. Má trasa je jasně vytyčená. Odpor potrestán. Dveře východu zamčené, přestože vlastním tolik klíčů. Nač se snažit hledat dál.

A tak vyběhnu z domu jak hnané zvíře a běžím.

Běžím, nevím kam, běžím pryč od sebe samé i od ostatních.

Včera, dnes i zítra

Klečíme uprostřed ničeho. Na to říct vše, oč jsme přišli, už není dost času. Klečíme uprostřed ničeho a křičíme. Neb na toto poslední bezvýznamné gesto nám ještě zbyly síly. Utekli jsme příliš pozdě. Každý o jeden lidský život.

Lence Fikrlové