Kdo jsem?

Jsem řeka. Řeka je přirozený vodní tok. Přirozeně teču životem, občas někoho smetu a v zájmu maskování se chovám často velice nepřirozeně. Kromě řek stále tekoucích rozeznáváme i řeky občasně tekoucí. Někdy to teče blbě...  

Hlavně když je takový vedro, že i ryby to vzdávají a plavou břichem vzhůru. Když ve mně takhle něco pojde, zrovna nevoním. Což mě činí značně rozladěnou.

Řeka, která je alespoň 500 km dlouhá a její povodí má rozlohu alespoň 100.000 km, se označuje jako veletok.

K veletoku mám daleko. Ale jestli budu žrát stejným tempem ještě chvíli, mám dost dobrý šance uspět.

Místo, na kterém se řeka vlévá do moře nebo jezera, se nazývá ústí.

Ráda bych ústila do moře. Chápej, hodně prostoru, velryby, občas nějakej ten potápěč, jinak pohodička, pianko. Jezero je mi poslední dobou nějaký malý. A smrdí tu dost lidí.

Jsem člověk.

Toužím. Sním. Spěchám a ploužím se. Mám sílu i slabosti.

Pláču a směju se.

Křičím, ničím, rvu se a vztekám se.

Soužím se.

Věřím. Nevěřím. Pochybuji.

Miluji i nenávidím.

Mám strach.

Dusím se, dusím.

Koule radosti a chyb.

Přesto…

Jsem matka.

Moji synové jsou značně imaginativní. Schopnost hrát si s kolíkem a předstírat, že je to letadlo s laserovými paprsky a třemi hlavicemi jaderných zbraní nebo vařit z pexesa jídlo o třech chodech a s dezertem, jim závidím. Jsem ráda, když si představím, že zítra je další den a já stále dýchám. Jednou z jejich oblíbených her, při níž se jim z hlavy kouří fantazijní narůžovělé obláčky, je přirovnávání stolice k předmětům, zvířatům a jiným věcem. Zrovna před chvílí jsem šla spláchnout krokodýla. Někdy je to žirafa, nemocnej had, nebo rozjetá žába. Jindy zase, zřejmě v záchvatu žravosti, vidí kornout se zmrzlinou nebo čokoládové kuličky. Když jim lezu krkem, zavolají mě, abych se rozloučila s vlastními prsty, okem. Mají z toho srandu. A já jim ji nechci kazit konstatováním, že je to přeci jen obyčejný hovno...na to, aby přišli o svoje představy, je ještě brzo.

Jsem kamarádka.

Je-li třeba, dobrovolně a trpělivě držím mobilní telefon u ucha, poslouchám a modlím se, aby mi během hodiny a půl dlouhého telefonního rozhovoru nenarostl v hlavě nádor. Rozuměj, ty mobilní neviditelný vlny jsou prostě zrádný. Je-li to nezbytně nutné, ožeru se, abych své přátele mohla patřičně rozveselit. Vidím-li přítelkyni ve značně pochroumaném stavu (rozuměj, ten chlap je idiot, nebo vyprodali tu světle růžovou halenku v New Yorkeru, nebo ten chlap je idiot…), připravím kávu a upeču dort.

Jsem vězeň.

Společenské normy, společenské představy, společensky ukotvené předsudky, limity, jež mi dává okolí, i ten nejbližší člověk, já sama sobě. Trhat si vlas po vlasu je méně bolestivější, než nepřekročit hranice toho, co ostatní považují za normální. Konvence. Musíš. Nechci…Protože život je jen jeden a já řvu jak lev v kleci, že ho mám žít tak, jak chtějí ti druzí…

„… hledám vytrvale cestu, abych byla taková, jaká bych chtěla být a jaká bych být mohla, kdyby... Ano, kdyby na světě nežili žádní jiní lidé.“ (Anne Frank)

Jsem malá.

Každoročně na svoje narozeniny své matce vynadám, že si nenašla nějakýho vysokýho elegána, ale mýho otce. Neb jsem celá po něm. Malá, kulatá a široká. Otec má snad od třicíti pleš. Mně je třicet dva. Čekám to každým dnem…

Jsem důležitá.

Plankton je důležitý. Stromy jsou důležité. Slunce je důležité. Fotosyntéza. Pitný režim. Vakcíny. Je důležitý mít v lednici víc než jen hořčici a kečup. Důležitý je toaletní papír. Co si budeme povídat, bez něj jsou ty možnosti docela omezené. Ve škole říkají, že je důležité vzdělání. Dietolog považuje za důležité se nepřežírat. Kadeřnice vám bude nutit zábaly. Ortoped vám vyliská za neortopedické boty, ty jsou sakra důležité. Má matka považuje za důležité před Vánoci uklidit, povléct čistě peřiny a prolít veškeré plochy osázené dlaždicemi přípravkem s přídavkem chloru.

Olga Bulvová sice nezbaví svět smrtících bakterií, nenamažou si mě na chleba, a neumím nakrmit velryby. Ale občas někdo  mezi řečí prohlásí, že jsem důležitá. Třeba proto, že děti potřebují matku. Kamarádka potřebuje udělat domácí úkol. Revizorka potřebuje dát někomu pokutu. Firma vyrábějící deodoranty potřebuje někoho, kdo se extrémně potí. A v peklíčku je prý najednou nějak moc místa...

Jsem tak trochu debil…

Ale o tom zase někdy jindy.

zdroje:

size="12pt"Frank, A. (2014). Deník.Praha: Triáda.

size="14pt"https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%98eka