Před šestatřiceti hodinami jsem odvezl Jitku do nemocnice. Operace slepého střeva. Žádná panika. I přesto jsem měl pocit, že se mi obsah dutiny břišní nepříjemně tlačí k varlatům. Důvodem byli naši dva synové a skutečnost, že babičky jsou stále zapojeny do pracovního procesu. Žádná dobrá duše na výpomoc. A já umírám…
Zadek natlačený do záchodového prkénka, na klíně růžový plastový kyblík. Jestli se mi někdy podaří vstát a opustit tyto stísněné prostory, padnu hned v předsíni. Až ze mne pomalu vyprchá život, Jakub s Honzou budou v pudu sebezáchovy nuceni hodovat na mém mrtvém těle, neb jejich schopnost obstarat si jídlo jiným způsobem se vyvine až za několik let. Kdybych věděl, co bude po odvozu mé drahé ženy na nemocniční lůžko následovat, snad bych se byl připravil lépe…
První den proběhl až na pár drobností skvěle. Tyto maličkosti se týkaly kupříkladu nákupu. Něco, co bych za jiných okolností zvládl na jedničku, jsem musel podstupovat hned třikrát. Poprvé v nákupním koši skončilo vše, co nebylo na pečlivě připraveném seznamu, a to včetně všech éček natlačených do lákavých obalů a cukru chytře zabaleného ve všech možných barevných variacích a tvarech. Vysloužil jsem si za to od čtyřletého syna pohled podobající se pohledu věřícího, který narazil na anděla v rouše boží záře. Podruhé jsem sice dostal do košíku běžné potraviny, ale peněženku jsem nechal někde v zajetí tašky z předchozího nákupu, která se v dané době válela na stole v kuchyni. Tentokrát jsem si vysloužil rozhořčení zhruba deseti lidí stojících ve frontě za mými zády a srdeční zástavu dosti vystresované pokladní. K obědu jsme usedli ve čtyři hodiny. Večer proběhl ve znamení pohádek. Tedy zpočátku se pohádky ujímaly. Posléze přišlo na řadu stanování, hra na schovávanou, při které jsem nebyl nalezen a kolem desáté hodiny, za úplné tmy, mě Jakub přesvědčil, abych mu k zmrzlinovému poháru pustil Predators.
„Tatí, úúž!“, hulákal na mne Kuba ze záchodu druhý den. Z mísy na mne čučela půlmetrová klobása. Jak se to do něj vešlo?!
„Hele, Kubo, to je ale hromada!“, zadržoval jsem dech a snídani v žaludku.
„Ne, ne, tati, to je žirafa! Vidíš?“, ukazoval ten človíček ke stoupajícímu obláčku páry.
Všechno je jednou poprvé. Pravda, vyhýbal jsem se těmto situacím po několik let a můžu prohlásit, že mám za sebou první úspěch v obstarávání hygieny dětí. Roční Honzík byl ale jiný oříšek. Přebalovat dítě, které se vzpírá a točí na všechny strany, navíc ruce neposedné a zvědavé, byl téměř nadlidský úkon. Poprvé jsem musel použít vanu a naplnit pračku. Podruhé se osvědčila technika zaklínění. Použil jsem svoje nohy jako závaží a připlácl synovi údy k zemi. Úspěch zaručen a janek se dokonce smál.
Odpoledne jsem uvařil. Stálo mě to mnohem víc úsilí než den předchozí. Jakuba zaujal postup trojobalu. Snaha uplatit ho sledováním krtečkových příběhů přišla vniveč. Ani Terminátor neuspěl, stejně jako nabídka včera koupeného cukru nebo příslibu, že si večer postavíme v dětském pokoji iglú. Přitáhl si židli ke kuchyňské lince a nabídl pomoc. Výsledek jeho nadšení jsem odklízel dobrou půlhodinu. Některé zbytky zaschlé směsi jsem odškrabal nožem. Honzík pro změnu vytahal všechno kuchyňské náčiní z šuplíků a skříněk. Běhen doby, kdy mým přičiněním mizely slupky z brambor v koši, uvařil Janek v bílé plastové misce hlínu z květináče s fíkusem a ozdobil ji alobalem a mastí na opruzené dětské genitálie. Po vydatném obědě kluci skončili ve vaně a já narval do pračky, co se dalo.
Následně jsem chlapce vylákal na hřiště. Obtěžkán bábovkami, míčem a tatrou jsem se plahočil k pískovišti a modlil se, aby kluci neskončili pod koly projíždějících aut. Vstup do oploceného království doprovázelo ženské šuškání. Po dvou hodinách strávených v panice, aby si synové nezlámali vaz nebo nepřišlo o život dítě v jejich dosahu, jsem si mnul ruce a pomyslně se plácal po rameni. Vyhlídka, že Jakub i Jan usnou dřív než s prvním vytím vlků, byla téměř na dosah. A pak Kuba nablil do tatry…
Zděšeně a s velkým sebezapřením jsem se zbavoval obsahu ve vyklápěcí části automobilu, jehož zabarvení nyní dostalo jiný rozměr. Když jsme úspěšně zabouchly dveře našeho bytu a ocitli se vně, vrhl i Honza. Vzápětí byl byt posetý vlhkými skvrnami a jeho útrobami se šířil stejný puch, jako když jsem v dětství zapomněl celý měsíc vyčistit svým dvěma ochočeným potkanům klec.
Doktor na pohotovosti mi s obličejem vyjadřujícím upřímnou soustrast oznámil, že jde o střevní virózu, každoroční tradici, která má naštěstí jen zhruba denní trvanlivost. Schlíplý jak použitý kondom jsem se řítil k domovu a věřil, že obsah jankovi pleny zůstane na svém místě.
Na rozdíl od dětí u mne propukla horečka. Doporučení dodržovat pitný režim bral za své. Veškeré tekutiny končily po jejich konzumaci následně v odpadních rourách za hlasitého zajíkání. Nejmladšímu docházelo šatstvo. Ochotně jsme zapnul pračku, a to i přes sousedovy protesty vyjádřené bušením na zeď. O půlnoci jsem bušil na zeď já a zoufale prosil pána boha, abych přestal vylučovat z tělních dutin kaši vzhledem blízkou babiččině předzahrádce v rozpuku léta.
Netuším, kdy jsem odpadnul, ale ráno mě probudil Kuba, jenž si z mého nedůstojně povaleného těla v posteli udělal dráhu pro autíčka. Janek usilovně okusoval dřevěný rám postýlky. Oba vypadali svěže a zdravě. Podzimní paprsky slunce prosvítaly skrze zataženou žaluzii. A na mobilním telefonu blikala žlutá obálka. Můj návrat do reálna. Spása!
Jitku jsem si přivezl domů v jedenáct. Okna dokořán, vůni lidských výměšků odvál listopad. Díval jsem se své ženě do očí a z celého srdce si přál jediné. Aby zůstaly vnitřní orgány i duševní zdraví mé drahé polovičky v dokonalém pořádku minimálně do plnoletosti obou synů.
