Od té doby, co můj patnáctiletý bratr dostal brožuru s přehledem oborů středních škol, slýchává tuto otázku poměrně často. A já, jakožto jeho starší sestra, jsem se chopila iniciativy a pro efekt důležitosti nadcházejícího rozhodnutí občas nebohého puberťáka bacila po palici, až mu jeho blonďaté vlasy zakrývající podstatnou část obličeje vzlétly do stran.
„Když on na tebe dá.“, tvrdila matka.
„Vypni ten kompl, nebo ti jednu ubalím!“, štěknu autoritativně. „Projdeme to ještě jednou!“
„Hmm…mrrm…brum.“, vychází z Pavlova nitra.
„Beru to jako souhlas.“
Bratr se sesune na židli k jídelnímu stolu a se znechucením na mne upře pohled. Listuju stránkami, z hlavy se mi kouří.
„Hele, co takhle zdravka? Přijímačky z biologie a chemie. To ti jde, ne?“
Vzpomínám, jak se zapálením listoval odbornými knihami a jeho sešit do přírodovědy zdobily ilustrace živočichů i jejich vnitřností.
„Hm.“
„A co ošetřovatel? Pečovat o staré, nemohoucí, nemocné, postižené…“, snažím se v bratrovi vzbudit touhu po samaritánství. Taková blbost!
„Ani ne.“, pokrčí rameny výrostek.
„Co auta? Dělat s autama bys nechtěl?“, ignoruju fakt, že chlapec sedící naproti mně nerozezná trabant od tatry.
„Ne.“
Obrnit se, obrnit se, ujišťuju samu sebe.
„Elektřina tě asi taky nebere. Co strojařina?“
„A co se tam jako dělá?“
Makáš na stroji, blboune. Jak jsi mohl doposud prospívat s vyznamenáním?
„Zahradník?“, nadhodím ledabyle.
Pavel vyprskne smíchy: „Seš pitomá? Všechny kytky raději dobrovolně uvadnou, než abych je týral svou péčí!“
„Zedník? Truhlář? Instalatér?“, zkouším to dál.
„Ne.“
„Knihovnickou?“
„Už pár let nečtu, ségra, víš?“
„Aranžér, prodavač, pekař, cukrář, číšník, kuchař?, chrlím na to patnáctileté děcko.
„Co je to jako ten aranžér?“
Zabijte mě!
„Kuchař by mě možná bavil.“
Jo, do té doby, než byste přešli z míchaných vajec na vyšší level. Nicméně tento návrh zapisuju na papír, jakožto první položku hledání.
„Laborant, umělecký kovář, puškař?“
Pavel zamyšleně čučí z okna.
„A co pedagog?“, navrhuju a už jen při té představě mě zamrazí. S dětmi to umí, ale po svém. Mému ročnímu synovi strčí do rukou hrající mobilní telefon a následně mu předvede sérii pohybů hodících se spíše do filmů určených dospělým. Syn se samozřejmě směje. Staršího
Milana vyzve na pěstní souboj, přičemž divoce máchá rukama, teatrálně řve a upadá do bolestných křečí, zatímco Milánek upadá do bojovnější nálady a začne po Pavlovi házet různé předměty. „Ty vole, šibe ti?“ „Vole, vole, vole!“, huláká radostně malé děcko.
„Ne, to asi ne“, zamumlá bratr.
Dobře, vezmeme to odjinud.
„Podívej, já to chápu. Jsi ve věku, kdy najednou holky mají prsa a různý obliny a otvory. Potřebuješ mít skříň plnou kalhot, který ti obepnou chlupatý nohy, musíš vlastnit značkový kecky a batoh a nesmí chybět lak na vlasy. A jen co se za tebou při úprku ze školy zvedne oblak prachu, myslíš na počítač a na to, jak se večer umasturbuješ k smrti.“
Bratr vypadá jak postižený srdečním záchvatem.
„Ale tohle je opravdu důležité, chápeš?“
Mám pocit, že nechápe absolutně nic.
„Co počítače?“, navrhuje po chvíli.
„No, třeba informační technologie.“
„A vo čem to je?“
„Můžeš se třeba starat o počítače v nějaké firmě.“
Ne, fakt tam nebudeš sedět a hrát tu hru, v níž je vše zdeformované do tvaru krychle ani střílet krvechtivé zombie.
„To by šlo.“
Zapisuju si onen bratrův zájem hned pod kuchaře.
„Já se na to ještě kouknu.“, uzavře Pavel diskuzi a odchází do svého pokoje posilovat tricepsy. Během dvou následujících týdnů proběhne mučící akce o výběru budoucí školy víceméně stejným způsobem, ale s jinými výsledky, neb kuchařinu zamítne otec a informační technologii bratr, protože zahrnuje předměty, ze kterých by se dle jeho vlastních slov „doslova posral.“
A co Vaše děti? Už vědí, kam půjdou?
