Spadlá z višně

„Blééé“, prohlásí syn a plive z úst kus rozžvýkaného banánu na čerstvě vytřenou podlahu. Manžel se usměje:"Prý dojedl". Z jeho poznámky mne zasvrbí pěst. Už nejedenkrát se téměř stalo, že mi paže samovolně vylétla směrem k jeho nosu. Ne, že bych svého muže nemilovala, ale patřím mezi lidi, kterým spánkový deficit a několik nahromaděných drobných starostí zyvšují tepovou frekvenci. Pak stačí málo a je případný vtipálek vystaven velkému nebezpečí. Zatnu zuby, demonstrativně nechávám ležet banán na zemi a odcházím si na balkón zapálit.

Syn si slovo „blé“ velice oblíbil. Netrvalo dlouho a blé bylo skoro všechno v jeho dosahu, a tak končilo v koši nejen jídlo, ale i příbory, hračky, ponožky nebo pyžamo naší školou povinné dcery. K blé přibylo hačí a urputné projevy nesouhlasu doprovázené hlasitým řevem pokaždé, když nemohl usednout na můj klín. S velkou dávkou odhodlání jsem se snažila naučit syna nové dovednosti, ale ten malý rusovlasý chlapeček si vždycky našel něco jiného na zábavu a tak jsem se mnohokrát přistihla, že jen vedu přitroublý monolog k jeho zádíčkům o tom, jak dělá kravička bů a kozička mé, a že to prasátko, na které ukázal před čtvrt hodinou opravdu nevydává z hrdélka ga ga. A syn sbíral prstíčkem smítko z podlahy a byl očividně velice zaujatý tím, že onen drobek z rohlíku se špatně zvedá. I když jsou okamžiky, kdy bych své děti umačkala štěstím, že je mám, kdy mi ta jejich upřímná záře v očích říká, jak moc jsem pro ně důležitá, chtěla bych něco změnit.

Balkón a krabička cigaret se stále čatěji stávaly mými prostředky psychické úlevy. Hlavně večer, když děti spaly a já si mohla dát k onomu smradlavému zlozvyku i šálek horké kávy. Sedím na stoličce, koukám do tmy a přemýšlím nad tím, že ač ke svým dětem chovám bezmeznou lásku, měla jsem i jiné představy o svém životě. Neříkám, že denodenní vaření, úklid, žehlení, opečovávání téměř dvouletého dítěte, vypořádávání se s počínajícím předpubertálním obdobím naší dcery je něco, z čeho bych se měla hroutit. Ale...

Chybí mi svoboda.

Chybí mi ten pocit ženskosti, který se mi poslední dobou dostává tak málo. Už třetí den se přemlouvám k umytí mastných vlasů, z kterých bych vymačkala tuku tak na obalení řízků pro pětičlenou rodinu, oděná v teplácích se skvrnami od jídla a otisky malých buclatých prstíčků, na obličeji kopie obočí Fridy Kahlo, strhaná, nechutná sama sobě.

Chybí mi pocit nezávistlosti, z doby kdy jsem pracovala, vydělávala peníze, nebyla závislá na státu a pohoršena tvrzením některých dam, že jsem parazit, který využívá sociálních dávek. Prohlížím na internetu stránky s nabídkami hlídání a zároveň pokukuju po místech s částečným úvazkem a je mi srdečně jedno, jestli najdu zaměstnání, při kterém si budu ráchat ruce v kýblu s čistícím prostředkem a štětkou zajíždět do záchodové mísy, ačkoli to při pětiletém dálkovém studiu s maturitou nebyl můj původní plán. Kalkuju, jestli bych při dotaci chůvy a čerpání peněz ze zaměstnání přinesla do rodinného rozpočtu nějaké finance, ale žádná závratná cifra mi nevychází.

Chybí mi lidi, jejich kontakt, společnost a nemluvím teď o lidech do výšky maximálně 130 cm, z nichž někteří ještě neumějí používat toaletu. Ale o vrstevnících, kteří převážně bez závazků, navštěvují různé akce, scházejí se dvakrát do měsíce nad sklenkou dobrého pití, mají rozsáhlou slovní zásobu a dokážou se smát bez nutkavé potřeby hledět s obavami do mobilního telefonu.

Chtěla jsem se realizovat, ale každý takový pokus se mi nakonec zdál naprosto marný a bez budoucnosti. Tuhle etapu „vyhýbání“ jsem započala po ukončení studia, kdy jsem s úlevou držela maturitní vysvědčení a byla šťastná, že jsem něco takového při výchově dvou dětí zvládla. Aktivně a plná elánu jsem vyplnila přihlášku na Masarykovu univerzitu a čekala, až se ve schránce objeví termín testů studijních předpokladů. Teprve dva týdny poté, co jsem na zkoušky nedorazila, jsem byla schopná oznámení zmuchlat a vyhodit do koše. Religionistiku bych možná vystudovala... kdybych si obě děti mohla přibalit s sebou do kabelky. S nadšením jsem se vrhla do samostudia francoužštiny, ale za měsíc jsem zjistila, že než bych ze sebe vykřesala dost trpělivosti na naučení základů gramatiky, bude snažší přesvědčit syna, že nočník mu zadnici nesežere a že „aa“ není signál k tomu otevřít pusu dokořán a očekávat kus žvance. Stejný nezdar mě čekal i v případě hry na klavír, tenisu, háčkování, pečení na zakázku a tvůrčího psaní. Nevím jak dál a možná je to celé výmluva, protože můj omezený mozek už nedokáže vidět nic jiného než neúspěch.

Jenže to, co ve mně mnohdy probíhá, je podle jiných něco naprosto nepřijatelného. „Spadla jsi z višně?! Chtělas' děti, vybrala sis' tenhle život“, prohlašují plni rozhořčení, že jsem si dovolila vypustit z úst přání urvat si nějaký čas jen sama pro sebe, pracovat, vzdělávat se, nebo se jít taky bavit s přáteli a svým mužem víc jak jednou za půl roku. Asi jsem spadla a musela si pořádně nabít, protože ač slyším kritiku, nedochází mi její význam...

Již zveřejněno na www.mojetehotenstvi.cz 19. ledna 2011, zde s menšími úpravami.