Povídání o zvířátkách z farmy

Klára je blbá. Kdyby jí z blbosti narostly křídla, letěla by nad obláčky barvy duhy, nad vzdušný zámek pro poníky a víly se sukýnkami z okvětních lístků, až ke hvězdám, kde všechny stejně okřídlené slepice mají kouzelné domečky se sedmi trpaslíky a mohou jíst čokoládové dorty od rána do večera, aniž by přibraly jediné deko.

Když byla Klára mladší, snila o muži v rytířské zbroji, s nímž by bylo možné překonat s úsměvem a lehkostí všechna protivenství. Svým kopím pokoří všechny ohavnosti světa, skřítky, otce, učitelku fyziky i tu namyšlenou Janu s kobylí tlamou.

Když byla Klára starší, měla už plné zuby všech alkoholiků, feťáků, mazánků, sběratelů porna, metroušů, teploušů, glumů a příznivců sadomasochistických praktik.

A pak ho potkala! Byl krásný, štíhlý, vysoký a vtipný. Měl práci, byt, příjemné přátele a matku, se kterou se nestýkal. Chodil s ní do kina, do restaurací, vzal ji do Paříže a dlouze ji líbal pod jmelím. Podporoval ji ve studiu, byl milý k její rodině a akceptoval její dlouholeté kamarádky. Když byla nemocná, moc se o ni bál. Taky jedl její kulinářské výtvory a říkal: „Hm, to je vynikající.“ A když mu vyprala a vyžehlila, poděkoval.

A tak si ho vzala. A ne jen proto, že čekala jeho dítě. Její princ pak dál chodil do kina, do restaurací a jezdil do Paříže. Tentokrát se svými příjemnými přáteli. A Klára byla ráda, že si může její muž odpočinout. A on si kupoval kola a kytary a Klára byla ráda, že má její muž nějaké koníčky. On jí měsíce lhal a tajně si pěstoval roztodivné rostliny a Klára nedělala hysterické scény, protože byla ráda, že je to jejímu muži líto. On byl zasmušilý a protivný a Klára si říkala: „Vždyť já mám přece sama spoustu chyb!“, a byla ráda, protože přes ty chyby ji muž stále miloval. On byl protivnější a vzteklejší a už ani její kamarádky nemohl vystát, ale Klára byla ráda, vždyť ji muž nebije a tolik můžů bije svoje ženy. A proto zůstala.

Čekala s ním druhé dítě. Koupili si starý dům a zase se smáli, i když Klára se bála, ale on tvrdil: „To se opraví a to se udělá!“ , tak ji ten společný nový život hřál u srdce. Za dva roky ji nezahřálo už ani topení. Seděla v předsíni a plakala, protože neměla postel, kuchyň, ani troubu, neměla koupelnu a v zimě si ná záchod oblékala čepici a šálu. Střecha byla děravá a všude prach a špína a ta kráva, pardon Klára, si zase našla něco, za co byla ráda a tak ho zapomněla opustit.

Když byla Klára stará, sešlá a tlustá jako prase, za sebou léta nespokojenosti, rozjímala na zahradě pod ořešákem, a byla ráda, že má muže, který ji přesto všechno má pořád rád. A ten vůl seděl v hospodě a litoval, že Kláru kdy poznal.