Páté přikázání

Příšerné vedro! Za něco podobného jiní platí, já to mám zadarmo, ba co víc, jsem za pobyt v tomhle hnusu placená. Za okny padá sníh, na parapetu už leží třpytivá peřina. Mistr si to klopýtá mým směrem. Obličej od mouky, hubu od tvarohu. Prý mi za okamžik vyjedou z pece slunečnicové chleby. Jako bych to bez jeho sdělení nevěděla! Dvě hodiny bez přestání budu strkat ruce do té obrovské rozpálené tlamy. Kde mám bedny, ptám se. Pyramidu si z chleba stavět netroufám. Nadřízený si s úšklebkem olízne tvaroh z koutku úst. Něco mi tu nesedí. Ano, na uších se mu blyští visací naušnice. Zdá se mi to? Otočí se na podpatku a odchází. Skutečně, zářivě bílé lodičky si brázdí cestu mezi pekárenskými stroji.

„Ale co ty bedny?! Ty žlutý bedny! Hej!“, volám na něj, když mi z pekelného pásu spadne první chleba.

„Ty bedny, žlutý, dej mi ty žlutý bedny!“

„Slečno Novotná, vstávejte!“, hladí mě čísi ruka po tváři.

Snažím se otevřít oči, ale to ostré světlo mě do nich bez lítosti řeže. Muž s plnovousem mě chytá v podpaží. Slézám z nějakého vysokého lehátka. Právě upadlo něco kovového. Rozhlédnu se, míříme se sestrou k širokým dveřím. Poznávám to tu, poznávám. Ordinace.

Tak já neutekla...nezlomila si nohu na schodišti...nezhroutila se v čekárně...zůstala jsem.

Je tu šero. Dvě malé lampičky osvětlují tenhle malý krcálek se třemi lůžky. Na posteli číslo 2 leží žena a spokojeně listuje stránkami bulvárního časopisu. Ulehám na postel po její levici.

„Nechtěla byste s něčím pomoci?“, ptá se mě drobné stvoření v sesterském mundůru.

O tom, že tu jsem, vím jen díky bolesti, díky horkosti, která se mi rozlévá jak mléko ze svržené sklenice po klíně. Kde je teď?

„Kde je?“, říkám nahlas. Ale nejsem si jistá, jestli potřebuji znát odpověď. Sestra vykoulí překvapením oči. Řekni to, řekni, hučí mi v hlavě vlastní hlas, jen mi řekni, co jsem mu udělala.

„Kde je?“, ptám se hlasitěji.

„Myslíte...“, sestra nestačí odpovědět a už souhlasně kývám ztěžklou hlavou.

„Ehm...vše přichází do pytle s biologickým odpadem, poté je to spáleno...“

Zvedám se z postele. Sestra protestuje, žena z postele číslo dvě odložila časopis a schoulila se do klubíčka.

„Máte odvoz?“, vyzvídá, ale já neposlouchám. Jak jsem mohla být tak zbabělá, ptám se sama sebe a cítím, jak se mi obrací žaludek. Tváře mi hoří, hlava mi puká jak fazolový lusk. Soukám se do kalhot, sestra stále něco opakuje, vše je romazané. Co mi to udělali?!

„Co...co to je?!“, křičím a ukazuju třesoucíma se rukama na obličej. Žena z postele číslo 2 se schoulí zase o něco víc.

Cítím na rameni sestřinu ruku, kouká na mne, mlčky, psíma očima.

„Slečno...vy pláčete“, pronese šeptem.

Oblékám si kabát, utírám vlhké tváře. Ještě chvíli a skutečně se pozvracím. Ze sebe. Z toho prázdna, které teď v sobě mám. Jsem to ještě pořád já? Budu to zase já?

Zavírám dveře šerého pokoje. Čekárna. Sedí tu jeden mladý pár, chvíli koukám jen tak do země než se odvážím pohlédnout jim do tváří. Mají ten tázavý pohled, ten strach z neznáma. Ten výraz nejistoty. Mají ještě šanci odejít. Ale neodejdou...

Další dveře, další krok od té, kterou jsem bývala. Opírám se o zeď, snad nikdo nepřijde, možná že tady a teď se můžu zhroutit, tady a teď můžu utéct a zlomit si nohu na točitém schodišti. Tady a teď. Odcházím. Za hodinu mě čekají v práci. Stoupnu k peci a naskládám slunečnicové chleby do žlutých beden.

Interrupce, umělé přerušení (ukončení) těhotenství, umělý potrat nebo abortus arteficialis (lat.) je záměrné ukončení těhotenství prostřednictvím chemické látky nebo chirurgického zákroku. Definice, jejíž následky si uvědomujeme teprve, až když ji na sobě sami zrealizujeme...

Definice vyňata z http://cs.wikipedia.org/wiki/Interrupce