Nepřemlouvej!

Už z dálky jsem slyšela onen radostný výskot vycházející z dětských hrdélek. Hrdélek, kterými bych kolikrát s chutí zakroutila, byť by to byly krky z mého vlastního lůna. Ne, že bych děti neměla ráda, ale znáte to...

Dětské hřiště praskalo ve švech. Zvláštní, napadlo mě. Nebylo zrovna nejtepleji, sytě modré nebe se schovávalo za naducanými šedými mraky. Mnozí by řekli, že se schyluje k bouřce, má babička by určitě prohlásila, že budou padat lejna. Usmála jsem se a očima těkala po místě, kde bych se s našimi dvěma syny utábořila. Straší Pepík se rozběhl směrem k dřevěnému majáku a zmizel v hloučku svých vrstevníků. Mladší Honzík se rozplácl doprostřed pískoviště a než jsem k němu stačila dojít s taškou plnou bábovek, stihl si do kapes nasypat plné hrsti písku a za asistence asi dvouleté holčičky počastoval stejnou nadílkou i svoji hlavu.

Přiznám se, že hřiště není zrovna mým oblíbeným místem. Ale návrhy na výlet do obory nebo procházku kolem brněnské přehrady kluci rezolutně zamítli. Možná, kdybych měla ve svém okolí kamarádku, která by v tomhle roji dětí zabíjela čas spolu se mnou, chodívala bych sem častěji a s větší dávkou nadšení. Takže jenom co vytáhneme paty z domu, myslím ve vší sobeckosti pouze na to, aby ten čas utíkal trochu rychleji. Oděná v teplácích, zabořená zadnicí v hromadě kamínků, stavím hrady, hloubím tunely, jsem chytačem u skluzavek, oporou při šplhání po horolezecké zdi či lanové konstrukci. Honzík je nadšený a spolu s ním dalších pět dětí, které mě familiárně oslovují teto a chtějí zkoušet všechno spolu s Janoušem. Matky sedí na lavičkách a s úsměvem na rtech plkají o novinkách, kterými srší bulvární časopisy a kamarád internet, rozebírají rodinná dramata a manželské rozepře.

Když tu upoutá moji pozornost drobné, asi pětileté děvčátko. Oči velké a temně zelené, s drobným nosíkem a neposednými kudrlinkami na hlavě. Panenka, kterou někdo ukradl z výlohy, animace Walta Disneyho.

"Kde jseš, Kačko?", volá kolem sebe dívka školou povinná. Děvčátko se otočí a mávne rukou.

"Chci nahoru!", zavelí a ošklivě při tom přimhouří oči. Dívka přiskočí k horolezecké zdi a jistí Kačenku rukama.

"Uhni, debile!", zavrčí Káťa na mého Honzíka a šlápne mu při tom na ruku.

Brada mi spadne na prsa.

"C...co..cože?", koktám, oči vyvalené v údivu.

"Nezlobte se.", špitne mým směrem starší sestra a sklopí oči studem.

Táhnu Honzíka zpátky na pískoviště. Tam je to přeci jenom o něčem jiném. Většina dětí ještě naštěstí nemluví.

Netrvá dlouho a narážíme na malou tyranku znovu. Přiběhne rozverně k hromádce bábovek, shrábne si k sobě šest formiček a jako bonus vytrhne mladšímu děcku lopatku z ruky.

"Dej!", štěkne na malého kluka, kterému teprve začaly růst první zuby. Zvedám hlavu k sestře.

"Kačenko, to nesmíš.", pronese omluvným tónem.

Odcházím vylovit z batohu hodinky. Poledne! Hurá, jásám v duchu, můžeme jít domů. Sbírám barevné formičky, jak nejrychleji můžu. Hlavně se nestřetnou s Disneyho tyrankou. Ještě oprášit Honzíka a najít Pepu. Jako obvykle zůstal tam, kam prvně zamířil. V obležení několika dětí zrovna snová pirátský plán, jak okrást loď Angličanů. Zcela znechucen, že musí domů, předává ono břímě zrzavému tlouštíkovi. Držím kluky za ruce a mířím k bráně, když tu se mi naskytne úžasný výjev. Kačenka, na nohách jen ponožky, stojí u brány, brouká si nějakou falešnou melodii a zcela neskrytě se vysmívá své sestře a jejím prosbám.

"Katuško, vem si ty botičky, vem si je, nebo budeš mít bolavý nožičky".

"Lalalá, lalalá, ne!"

"Kačenko, podívej, tady na té tabuli píšou, že ven se může jen v botičkách".

"Lalalá, lalalá, ne a né!"

" Kačenko, když si obuješ botičky, koupím Ti lízátko, chceš?"

"Laláááá, debilko!"

"Tady kousek je cukrárna, obuj si boty a půjdeme na zmrzlinku, co ty na to?"

"Lalalá, lalalá."

Sestra malé tyranky vypadá, jako by se s každou Kátinou odpovědí zmenšovala a zmenšovala.Když už je tak malinká, že je velikostí stěží rozpoznatelná od slunéčka sedmitečného, něco mě napadne.

"Pepíku, běžte se s Honzíkem chvíli klouzat", poprosím staršího syna.

Přistoupím k Princezně, dřepnu si a tím nejhlubším hlasem se zeptám: "Víš kdo já jsem?"

Tyranka ohrne nosík a ledabyle si prozpěvuje dál.

"Čarodejnice, stará, moc stará čarodějnice."

Kačenka zmlkne a nastraží uši.

"Bydlím tady nedaleko a mám doma spoustu takových dětí, jako jsi ty!"

"Kecáš!", vyhrkne děvče, div mi pohrdavě neplivne do tváře.

"Myslíš?", zeptám se a zle se usměju. "Když tady sestrička dovolí, ráda si tě vezmu s sebou domů. Botičky mít nemusíš."

"Ne?", zeptá se Kačenka a vypadá to, že snad chce jít skutečně se mnou.

"Ne,"odpovím klidně," protože botiček nebude potřeba. Mám venku na zahrádce dřevěné boudičky, kde ty stejně škardé děti jako ty spí, mají tam jen misky s vodou a když se mi zrovinka chce, poprosím naši kouzelnou vařečku a ona jim zmaluje zadky do červena. Tak co, půjdeš se mnou?". Natáhnu k ní ruku a čekám, co se bude dít.

"Trhni si!",kvikne vystrašeně a vypadá to, že se co nevidět rozpláče.

"Tak se mi to líbí, ta boudička je přímo pro tebe!", zasměju se a vezmu uslzené děcko za ruku.

Kačenka začně vyděšeně naříkat. Šrum okolo ztichne a všichni upírají zraky k nám.

"Já nechci, já nechci! Adélko, řekni, že nechci! Já si ty boty vezmu, vážně!", zalyká se.

Pustím její zápěstí. Děcko se rozběhne k sestře a horlivě se souká do bot. Adélka se na mě usmívá a šeptem mi děkuje.

Není zač, děvče, pomyslím si. Ale kam zmizeli ti moji kluci? Ano, ano, schovaní v majáku. Pepík má Honzíka jako anglického zajatce.

"Pepo, pojď, jdeme domů!"

"Ještě nééé.", sykne starší syn.

"Pepane, pojď!", zamračím se a osvobozuju Honzíka z vězení.

"Mami, ještě chvilku.", piští syn.

"Ne, říkám pojď! Musíme se naobědvat."

"Já nechci špenát!"

"Pepane, neštvi mě a pojď!", rudnu vzteky.

"Nejdu!"

"Pepo, no tak", říkám prosebně, "udělám ti špagety! Se sýrovou omáčkou. Tu máš přeci nejraději!"

"Hmmm, tak jo.", nechá se přemluvit.

Hlavně ať už jsme odsud pryč, zní mi v hlavě, když se malinká jak zrnko písku prodírám zpátky k bránce.