Není to snadné

Kvičím jak vepř před porážkou a na čele mi bobtná má žíla hněvu.Uprostřed ložnice se v hoře před chvílí vyžehleného prádla válí náš syn. Koulí na mne očima a pusinka se mu křiví do matematického označení průniku. Nestačí ukápnout ani slzu a už kvičí taky. Cítím, jak mi hoří tváře a snažím se uklidnit, nicméně má snaha končí hyperventilací a sesunutím se na postel. Jsem unavená a prázdná.Chybí mi všechny vlastnosti, kterými bych jako matka měla disponovat.

Ležím a přemýšlím nad tím, jestli je možné se alespoň jednou podobat těm americkým ženuškám, které s dokonalým make-upem, nafoukanými vlasy a zářivým úsměvem ničí s rozradostněnými dětmi polštář až z něj lítá peří, nebo se s kvikotem snaží zastřelit proudem vody z vodní pistole a vlastně jim vůbec nevadí, že bude v bytě nepořádek, protože jejich hodná robátka přeci při úklidu vycení zuby štěstím a pomohou spoušť zneškodnit.

Představuju si, jak plná energie a vyzbrojená půvabem lesní žínky, který jsem získala dvanáctihodinovým spánkem a luxusní péčí nějakého kosmetického salónu, vyrážím se synem do parku. Nutno podotknout, že za svůj život jsem uskutečnila pouze první část a to někdy v patnácti letech, kdy jsem se po týdnu stráveném s kamrádkou střevní chřipkou mohla konečně vyspat. V parku se vyválíme v pískovišti, vrhneme se na prolézačky, zakopeme si s balónem, natrháme kytičky a čistí, voňaví a svěží se vrátíme domů...

Jenže nežiju v Americe a nejsem postava ze seriálu. Ven vycházím s velkým sebezapřením už spocená, protože takové nahánění dvouletého sviště po bytě dá zabrat.

„Crrr...“.

Cestu do parku, která trvá „normální“ osobě pět minut, my ujdeme za půl hodiny. Syn se za mojí asistence sice v pískovišti vyválí, ale hlavně proto, že jej holčička s růžovou háčkovanou čelenkou pleskla lopatkou po hlavě a on na následky takového zranění umírá v bolestech.

„Crr...“.

O tom, že přehání musím přesvědčit i matku zmíněné holčičky, která se chystá psychicky zhroutit hned vedle mého syna. Alespoň že to není jedna z těch žen, která by něco takového záměrně přehlédla a při pokusu o upozornění na takový atak by Vás ještě rozhořčeně slovně napadla a přesvědčovala o andělské neposkvrněnosti jejich drahouška.

„Crrr...“.

Sakra, zvoní telefon! Vystřelím z postele div se nepřerazím o práh ložnice.

„Haló?“, vydechnu.

Ozývá se vzlykání. Dlouhé táhlé smrkání mi drásá ušní bubínek.

„Magdo?“, ujišťuju se, že si naše číslo někdo nespletl s tísňovou linkou pro sebevrahy.

„Já jsem tak blbá“, zašeptá má dlouholetá přítelkyně. Tuším, že mě nečeká nic pěkného.

„Víš, doufala jsem, že po tom všem, co se mi za tenhle pitomej rok stalo, bude líp...prostě jen bude líp!“, zalyká se a mně je jasné, že kdyby mohla, vykřičí své zoufalství do posledního zbytku sil. Sesouvám se na zem, kolena natlačená k hrudníku jak dítě po výprasku.

„Myslela jsem, že když se na člověka nahrne dostatečný množství výkalů, zákonitě musí přijít hovnocuc a část těch exkrementů odčerpat. Jinak přeci jímka přeteče! Jenže ze mě už ty hnusy lítají na všechny světový strany a já se tím dusím!“, pláče.

Magda, moje Magdička, která se vždycky stavěla všem překážkám čelem navzdory kritice ostatních. Sanžila se zachránit manželství, které za záchranu nikdy nestálo. A pokaždé si za svou touhu po lásce vysloužila jen další modřinu, další facku, další ránu do jejího nitra, která ji tříštila na tisíce kousků. Jenže i když se podaří ty střípky nahrnout na hromádku, nikdo vám nezaručí, že se je také podaří slepit. Může se stát, že zafouká silný vítr, střepy se rozletí a vy se pak jen díváte, jak se ztrácíte do dálky. Najednou se proti člověku postaví celý svět a on obnažený, neschopný se bránit, padá někam do hlubin prázdnoty. Svět kroutí nevěřícně hlavou a když se opravdu zadaří, pokárá vztyčeným ukazováčkem ulhaného človíčka, protože kdyby přeci ona bytost chtěla a měla snahu se chovat pěkně, nikdy by si nevysloužila políčky od partnera. A proto má raději mlčet a nevynášet na světlo boží přibarvené historky o šlehání kabelem po zádech či škrcení hedvábným šátečkem po babičce...Jenže já nejsem svět!

„Přijeď!“, vyjeknu, „rozložím ti pohovku v obyváku.“

Zavěsím, otřu slzy a snažím se nemyslet na to, jak teď asi vypadá její obličej. Zrovna když vcházím do ložnice, otevře můj malý drak oči.

„Tak ty jsi tu usnul?“, usměju se a pohladím ho.

„Pojď, poskládáme to prádlo. Přijede nám návštěva".