Naše bestie a jiná zvířátka I.

Sebe ořeš, sebe branami vláčíš, sebe seješ, sebe též žneš. Titus Maccius Plautus

Moje tělo je klec, do které mě zavřeli. Nejsem to já. Nebo ano?

Přichází to znenadání. Ten pocit, že jsem sama sobě cizím člověkem.

Nepoznávám tvář. Nepoznávám oči.

Prohnilá a zkažená.

Lidi švitořící celým světem. Slyším v dálce smích.

Protivné a beze smyslu jsou jejich radosti.

Zamčená v kleci, zamčená v tomhle životě.

A nemohu najít klíč…

„Jak Vám je?“, sejme si starší dáma brýle z nosu a zakousne se do sytě vínové obroučky. Její oči se do mne vpíjí… nesnáším to, ta stařena do mne vidí, čte si ve mně jako v knize…zároveň jsem ráda…jak snadné, když někdo ví, co se vám honí chorým mozkem.

Mlčím.

„Dobrá“, shrbí se a něco si zapíše na kus papírku.

„Minule jste mi říkala, že si připadáte jako nějaká součástka, pro kterou nemá nikdo žádné využití. Stále se tak cítíte?“,

„Součástka…“, opakuju tiše a tupě zírám do zdi. „Prostě věc…“

Dáma s brýlemi se zhluboka nadechne. Nevidím jí do tváře, přesto jsem přesvědčená, že teď protočila oči v sloup. Stejně jako to dělávají děti v pubertě, které rodiče nutí vynášet odpadkový koš.

„Magdaléno, co jste dělala včera?“, překvapí mě obyčejnou otázkou. Jako vždycky, pomyslím si. Z něčeho obyčejného vykřešeme jádro problému, pak si utřu slzy a slavnostně si potřeseme rukama.

„Včera?“, ujišťuji samu sebe. „Byl to den jako každý jiný. Vstala jsem brzy ráno. Vždycky vstávám brzy ráno. Nemůžu spát…dívala jste se někdy, jak se rozednívá, když na celé okolí padne mlha? Je to krásná podívaná. Vše je rozmazané, nic nemá tvar, klidné, tiché, unylé. Nic není důležité.“

„Stejně jako vy?“, bodne mě stařena pod levé žebro.

„Ano.“, polknu.

„Co je podle vás tedy to podstatné?“, ptá se, jako kdyby sama neznala odpověď.

„Nic.“, špitnu neznatelně. „Všechno je předurčeno ke svému konci, ne? Kdysi mi jeden můj přítel řekl, že nechce mít děti. Víte proč?“, otočím se k ženě.

V jejích očích zasvitne odpověď.

„Protože nevidí důvod, proč by měl někomu s prvním nádechem darovat také smrt.“, dodávám stroze.

„Bojíte se smrti?“, vyzvídá stařena.

„Ne.“, přiznávám a hraju si s rukávem od košile. „Nevidím důvod proč se bát. Vím, kde skončím.“

„Jste si jistá?“

„Ano…nevím. Potřebuju mít jistotu.“

„Jakou jistotu?“, tahá ze mne žena odpovědi jako středoškolský učitel dějepisu ze svého méně prospívajícího žáka.

„Jistotu, že budu alespoň někam patřit. Že dostanu, co si zasloužím.“

„Máte pocit, že si zasloužíte něco špatného?“

„Ne snad?“, obořím se na svoji tazatelku.

„Proč? Magdo, proč se tolik nenávidíte?“, zachmuří se žena v bílé haleně. V bílé haleně, se stříbřitými vlasy, ještě jí nasadit na hřbet obrovská křídla a bude z ní doslova anděl. Že by tohle byl můj trest?

„Možná proto, že jsem to, co jsem.“

„Jak to myslíte?“, ptá se dáma dál. Cítím se unavená.

„Jsem chyba …chyba, která by měla být napravena. Nic víc.“

„Za co se tedy lynčujete?“

„Za to jaká jsem!“, zvyšuji hlas. „Slaboch, který škemrá o kousek něčeho hezkého. Herečka, která hraje role podle toho, s kterými herci je na jevišti. Šašek, jenž cinká rolničkami na svojí komické čapce, aby rozveselil mocné pány s velkými pupky!“, chrlím ze sebe ruce zaťaté v pěst.

„Nenávidím se!“, zaječím a tlak v hrdle mi napovídá, že nemám daleko od slz.

„Mluvte…“, vybízí mě anděl.

„Nenávidím tohle tělo, nejraději bych si seškrábala kůži, nenávidím svůj hlas, ale on se mě stejně někdo pořád na něco vyptává, nenávidím tenhle život, protože do něj nepatřím. Tohle místo je cizí. Lidi procházejí kolem mne a žádný z nich mi není schopen dát to, co bych si přála. Z jejich úst lezou jen cukrem obalené výkaly! Snažím se! Vážně se snažím zachytit alespoň kousek toho hezkého, čistého! Existuje vůbec něco takového?“, doslova prosím o stařenčino „ano“, jako žebrák choulící se ve špinavé dece před kostelem.

Dáma s brýlemi zvedne svůj zrak, dívá se přímo na mne, ví, jak to nesnáším, na malý okamžik se přistihnu, jak očekávám onen posměšný úšklebek, kterým mě častovalo nemálo tváří. Avšak nepřichází.

„Magdalénko“, promluví stejně konejšivě jako matka tišící uplakané batole. „Je spousta krásného a já věřím, že se najde i to čisté. Neočekávejte ale, že to najdete, pokud se sama budete považovat za pouhý odpad. Je to prosté, tak prosté…“, usměje se.

Usmívám se. Usmíváme se obě. Jedna na druhou. Už se poznávám. Ty modré oči. Povědomé stříbřité vlasy. Jsem to skutečně já? Kdy jsem tak zestárla? A kam se poděla všechna ta léta? Koukám do zrcadla. Beru hadr. Dnes ráno jsem se rozhodla konečně vyleštit všechna ta zapatlaná zrcadla v mém starém bytě. Bylo načase…

Jestliže neporazíte sebe, budete poraženi sebou. Napoleon Hill