Představ si to! Koukám z okna, první sluneční paprsky mě hladí po tváři, u čistě prostřeného stolu sedí tři děti a muž. Všichni se nad talíři plnými jídla usmívají, oči živé, spokojené, i přes časnou ranní hodinu. Je mi skvěle. Skrytá v hedvábných šatech, odkládám poslední umytá talíř. Jeden jistý, šťastný krok směrem k rodině, když v tom…
„Mami! Tadeáš mi dal pěstí do ramene!“
Konec filmu.
Otevřu oči, v bělmu vtištěnou mapu regionu Bourgogne. Na teplácích skvrna od mléka, na hlavě chomáče neučesaných vlasů.
„Netluč sestru a jez!“, syknu.
„Ona mi hrabe do jídla!“, zakňourá pětiletý syn na obhajobu.
Zkusím totéž praktikovat, až mi budou děti tajně chodit uzobávat arašídy v čokoládě?
„Nehrab mu do misky, Silvie. Máš snad svou, ne?“
Manžel zaujatý novinovým článkem ani nevzhlédne. Zaplaším myšlenku nabádající mě k bodnutí chotě vidličkou do zad.
„Máš telefon? Klíče? Svačinu? Pití? Kapesník?“
Drogy, vystřelovací nůž, brokovnici?
Dcera souhlasně přikyvuje, natlačená ve dveřích, očividně otrávená mým monologem.
„Táta dnes nejde do práce?“, šeptá.
„Má odpolední.“
„Takže tu odpoledne nebude?“
Jistěže bude. Sedne si do křesla a zaboří si ukazovák hluboko za nosní přepážku…
Tázavě zvednu obočí.
„Že by se stavil Kája.“,prohodí šestnáctileté dítě na srozuměnou.
Kája?
„No, víš, ten, co se do mě zakoukal. Pomůže mi s litoškou.“
„Nejmenuje se Martin?“ Matně si vybavuju prince na bílém koni s kovovým odleskem rovnátek v úsměvu, který se pln lásky řítil Silvii v ústrety.
„Ne, to je jinej.“
Aha. Určitě o pár let starší, dokonale znalý díla Vladimíra Nabokova, s lízátkem v kapse.
„Ale jo.“, souhlasím. Raději tady než někde v parku za šípkovým keřem.
Vracím se do kuchyně. Muž ve stejné poloze. Bára v jídelní židličce. Před třemi měsíci jsem jí upatlala dort k prvním narozeninám. Teď si ona patlá ovesnou kaši po těle. Manžel třímá v rukou potištěný papír.
Vytrhnout, srolovat, umlátit. Ne…moc pracné.
„Kde je Tadeáš?“, postrádám syna u stolu.
„Hm…“.
Díky drahý. Netřeba větší iniciativy.
Syn se krčí u komody, svršky roztroušené po pokoji.
„Co vyvádíš? Musíme do školky.“
„Tohle nechci.“, ukazuje na hromadu kdysi úhledně poskládaného oblečení, připraveného k odění. Tadeáš se souká do něčeho jiného. Vzhlédne, rozpačitě se zazubí…
Je tak sladký. Stejně je miluju, všechny tři.
…a prosí: „A nemohl bych si vzít pyžamko a jít ještě spinkat?“
Mám mu zpřerážet kosti teď, nebo počkat do puberty?
Tatínek od Boba se už z dálky dívá mým směrem jako k pořádně hromadě psích výměšků. Tyto antipatie jsou vzájemné, ačkoli netuším, odkud jeho nesouhlas s mojí existencí pramení. Že by snad někdy slyšel, jak hřmím, když se nakrknu?
Syn nad banánovou slupkou umně schovanou pod postelí.
Já: „Seber to! Seber to, povídám, nebo tě vyhodím ven. Abys věděl, dnes je mínus deset a bundu ti vážně nedám!“
Dcera nad referátem do dějepisu.
Já: „Drž pysk a piš nebo tě zničím!“
Bára sedící v loužičce vlastní moči.
„Do…pi…himlhergot! Báro! zase jsi načůrala do kouta!“
Tak či onak i jiní rodičové Tadeášových malých kamarádů ze školky, s nimiž se potkávám v šatně, se na mne netváří s velkým nadšením. Á, zrovna jede jedna nádhera, pěkně v teple svého BMW a pohoršeně kroutí hlavou. Že bych měla vážně na hlavě stočené nějaké to lejno?
„Pojď, Baruško!“, tahám dcerku za trup, zatímco se pevně drží plotu sousedního domu. Odmítá se pustit a ještě jí to přijde legrační.
„Ahoj!“
Jarmila! Proč zrovna dnes? Proč zrovna teď?
„Nechce se jí, co?“
„Ne.“ Pouštím dítě. Pohodlně si sedne na chodník a začne se šťourat v zemi.
„Už dáváš na nočník?“, ptá se vysoká děva vlastnící zřejmě ve sklepě rodinného domku kosmetický salón pro vlastní potřebu. Nervózně si olupuju lak zbytky laku z nehtů.
„Zkus to. Za to nic nedáš. Náš Pepík už si ani neříká, chodí sám.“
To je ten tříletej nebo ten, co se dostal loni na střední?
Baruška na protest zrudne a pustí do pleny bláto. Jarmila pokrčí nosík a s kritickým úšklebkem odchází.
Stojím u dveří. V jedné ruce Báru, v druhé dvě plné tašky. Pustit dítě a riskovat jeho úprk ze schodů nebo položit tašky a pak sbírat jejich obsah? Ne. Můj rytíř mi běží otevřít, bere nákup, dítě, pohladí mě po tváři a já se spokojeně můžu odstrojit.
Kéž by!
Kopu do dveří, stále ještě vyvedená z míry ze stařeny, která mě peskovala v supermarketu.
„Jé, ta je krásná. Jak je stará?“, ptá se žena v tvídovém kostýmku.
„Na podzim oslavila rok?“
„Rok?!“, vytřeští oči tak, že jí je sotva vidět modrý poprašek na víčkách. „Jak nezodpovědné!“
Prosím?
„Proč?“, svírám v pěsti balení mražené zeleninové směsi.
„Vy nevíte?“, odfrkne si. „Vždyť bude muset jít o rok později do školy! Navíc děti se mají rodit pěkně do tepla, hezky na jaře.“
Zakroutí hlavou a sune vozík k pokladně. Naštěstí dřív, než by studeným sáčkem dostala proplesknuto.
Neopomenu to vzkázat všem párům snažícím se měsíc co měsíc o potomka a zavolat i do centra asistované reprodukce, aby se podle toho náležitě zařídili.
Manžel mě vytrhne ze snění. Líně otevře dveře, zatímco mi dítě i tašky kloužou k zemi.
„Volal Béďa. Jestli mu nemůžeš s něčím píchnout.“ Stojí, kouká. Cpu se do předsíně.
„Nechceš pomoct?“
Ne! To nevíš, že pod tou vrstvou ošacení mám přiléhavý kostýmek superženy?!
„Co bys potřeboval?“, ptám se staršího bratra o několik minut později.
„Poodnášet ty pytle s omítkou.“, sjede mě pohledem od hlavy až k patě.
„Vypadáš nějak mdle, ségra.“
Nepovídej.
Skouknu paletu se čtyřiceti pytli. Na obalu na mne výhrůžně civí označení 30 kg.
„Máš to nějaký děravý, Bedřichu.“, oznámím bratrovi poté, co se mi na bundě objeví silná vrstva poprašku dráždícího sliznice.
„Není možný.“, kroutí hlavou a v polovině lopoty se ujme mě poučit o tom, že si mám dát pozor, neb z palety trčí hřebíky a já jsem pytel roztrhla.
Jistě. Pytel, který se vznášel dva metry nad zmíněnými rezivými hroty kovu.
S pramínky potu na zádech prchám, za sebou slyším vlažné: „Tak dík.“
Stepuju před domem, úplná tanečnice skupiny Riverdance, kapsy prázdné, klíče nikde. Zvoním jak pomatená. Choť nereaguje. V mysli mi vytanou hrůzné představy o odchodech manžela a dcery z tohoto světa. Opřu se o zvonek a plaším všechny možné způsoby smrti mých blízkých rekapitulací svých kroků až k možné ztrátě klíčů. Béďa.
„Nenechala jsem tu klíče?“
„Ne.“
Odcházím a v polovině cesty se opět vracím. Ruce zmrzlé, nos rudý jak štamgast ve zdejší hospodě.
„Raději se podívám.“, vpálím otrávenému bratrovi do domu.
No, jistě! Kabát. A co to v něm cinká? Že by předčasný atak Alzheimera? Budu schopná vrátit se domů?
Jen co manželovo auto zmizí za rohem, ukládám Báru ke spánku. Na otázku, proč mě nikdo nevpustil do bytu, jsem dostala výmluvné zabručení. Zapomněla jsem nakoupit důležité položky chybějící ve spíži.
Brambůrky, popcorn, čokoládové tyčinky, bonbony, želatinoví medvídci…
Ticho. Volnost. Odpočinek. Hodím nožky přes opěradlo křesla ukolébávána šumem projíždějících aut. Toliko k představě.
Krájím, loupu, peču, smažím, vařím…Liju do sebe horkou kávu, v rytmu samby se točím od sporáku ke dřezu. Potřebu trůnit na WC odsouvám do pozadí. Cvaknutí kliky a přidušený smích oznamuje příchod nejstaršího dítěte a jeho doprovodu. Asi o rok starší chlapec v letecké bundě s „brý den, paní Lukášková“ vpluje do Silviina pokoje.
„Nevíš, kde mám tu složku, mami?“
Složku?
„Tu oranžovou, víš, kterou myslím.“, huláká dcera z pokoje.
Nevím.
„Hledala jsi ji?“
„Jistě!“, oznamuje ublíženě. Stojí uprostřed místnosti a rozhlíží se kolem.
„Jestli ji hledáš takhle, miláčku, hovno najdeš! To už si můžeš rovnou stáhnout kalhoty, a dívat se tím kukátkem, co máš mezi půlkama.“
Mladík, sedící na okraji Silviiny postele, jak při focení prvňáčků, se uchichtne.
Dcera významně pozvedne obočí a já pookřeju. Tenhle pohled totiž znamená jediné. Jsem ti říkala, že s máti je prča!
„Vidím tu složku odsud. Čouhá ti z pod polštáře.“, oznámím a opouštím omladinu.
Vyzvednu syna ze školky. Cestou mu opakovaně vytahuju prst z nosu. Dštím síru, když už snad po dvacáté zastavuje a kňourá, že ho bolí nohy. Zavrčím na Benova otce.
Uklidím, vyperu, vyžehlím.
Zvonek.
„Paní Lukášková, to je hrozný rámus! Musí ty vaše děti tak hlasitě mluvit?“
„nezlobte se paní Červinková, během příštího týdne nám doručí speciální lepící pásky a nejstarší dceři zadrátujeme čelist.“
Prásk.
Vytřu loužičku, nasadím plenu, zastrčím červeného hrocha s dírou v hřbetě do Bářina oblíbeného kouta.
Zvonek.
Dva mladíci společensky odění, v rukou desky a brožuru s názvem Nový život aneb Co ti přinese slovo boží.
„Dobrý…“
Prásk.
Skládám kostky. Skládám puzzle. Skládám lego. Skládám papírovou žábu.
Čtu říkanky.
Bečím, bučím, chrochtám, mňoukám.
Učím se barvičky.
Zvonek.
„Dobrý den. Ivan Král. Zastupuju pojišťovnu ZPO. Jsou rodiče doma?“
Plesk!
Prásk.
Je mi pětatřicet, blbečku!
Čtu pohádku o krtečkovi. Konečně dosednu na záchodovou mísu. Nachystám svačiny a…
…dorazí manžel.
„Jak ses měla?“
Báječně. Úplně k zblití.
„Ale jo. Každodenní kolotoč. A co ty?“
„Hnus! Hned bych si to s tebou vyměnil!“
Jak je libo.
