Přišel za mnou Otmar, můj dvaatřicetiletý bratr, ve tváři nechápavý, téměř šokovaný výraz, jaký jsem u něj naposledy pozorovala v období puberty, když jej matka požádala, aby skočil do drogerie pro zásobu tampónů a dámských vložek. „Vona se mnou nemluví!“, kvikl ublíženě.
Vona byla jeho žena Marta. A protože můj starší bratr chodil na návštěvy zásadně kvůli nakládanému hermelínu, a nikoli pro radu, pochopila jsem, že se stalo něco vážného. Otmar byl otec dvou chlapců, jehož sladká, vždy mírná a ohleduplná Marta, začala jedno pondělní dopoledne vydávat štkavé, téměř zvířecí zvuky a pak se odmlčela. Prý to trvá už druhý den.
Nic jsem neudělal, nic, co bych neudělal předtím, jsem stále stejný, tvrdil Otmar a já věděla, že to tak je.
To osudné pondělní dopoledne Marta chystala svému muži svačinu. Tak jak byla zvyklá po dlouhá léta, každý všední den, aby její choť měl v práci co přežvykovat. Úklid, děti, úklid, sporák, bábovka, a zase děti a vlídné slovo pro Otmara a pár okamžiků živočišného sexu, i když ji bolela hlava a mozek vytrvale předhazoval seznam pro zítřejší nákup. A taky háčkovala, pletla, sbírala recepty a pěstovala bylinky.
Marta plnila housky salámem, salátem a rajčaty a myslela na to, že by si taky dala, ale nemohla, čtrnáctiměsíční Marek už zase vylezl na židli, už si představovala ten tupý náraz hlavy o zem, praskání kostí, a tak běžela a strčila dítě do postýlky, a to začalo řvát, jako kdyby tu lebku už mělo rozbitou. A tříletý Vojtíšek prasil kuchyňskou linku olejem a kořením, prý vaří a Marta prosila, aby si šel do pokoje hrát s autíčky, ale on nechtěl, musí přece uvařit. Přišel Otmar, viděl rajčata líně se válící na salátu a otráveně prohlásil, že rajčata mu lezou krkem, že si je vytáhne a mezitím vytáhnul ječící dítě z postýlky, a to šlo okamžitě lézt na židli. Marta rudla, proč to vůbec dělá, ptala se, když už ani díky za to všechno neuslyší. K čemu jsem jim vlastně dobrá? K čemu jsem platná? A Vojtěch patlá, v ruce nůž. Marta vyběhne jak střela a muž: „prosím tě, uklidni se!“, řekne hysterce, a jak lenochod se plíží k synovi minutu poté, co nůž leží v bezpečí šuplíku. Otmar vezme svačinu: „Už jdu.“, Marek padá i se židlí, Marta štká, vyje, bulvy se jí vyvalují z očních důlků, tlačí je vztek. Ne, že by je netlačil dřív, ne…teď už se dostatečně nahromadil a přetéká…
Přetéká, ženy, a v hněvu se domovem odrážejí od stěn slova, při kterých dětem obyčejně zacpáváme uši, probíhá kulometná palba porcelánovým nádobím, krev bublá, mozkové vlásečnice praskají a padáme k zemi, půlku obličeje schlíplou jak pes.
Je to naše vina. Samy jsme si stanovily tyto hranice, podmínky, kterých jsme se držely, neboť většina (pohádky nevyjímaje) tvrdí, že je to tak správně, léta obětovaly pro něčí chválu, nikoli pro svůj vlastní růst, nejisté jako dítě, jehož citová nádrž je vyprahlá. Chceme být milovány a oceněny, zatímco se samy nemáme mít za co rády. Nečekejte od okolí, že najednou pochopí, že se vám vlastní klícka nelíbí. Samy jste si ji totiž léta budovaly. Buď se s tím smiřte, nebo přestaňte nenávidět druhé za svá rozhodnutí.
Já se snažím, snažím nesmířit a přestat nenávidět.
