Když jsem umírala
Pro lékaře je to především diagnóza, já se v okamžiku vyřčení verdiktu ocitla pod vodou. Jako kdyby mě muž v bílém plášti postavil doprostřed Atlantiku s dvacetikilovým závažím obepnutým kolem kotníků a pak mě jen lehce strčil do zad, na obličeji lítostný výraz. Cestou na mořské dno jsem si uvědomila, že není možnost záchrany. Žádné východisko, žádný zázrak. Lékař za stolem, na němž stála fotografie asi dvanáctiletého chlapce, rozpačitě pohyboval ústy. V uších mi dunělo, nebyla jsem schopná zachytit jeho slova. Svraštila jsem obočí. Napadlo mě, jestli je to tím ochromením nebo snad tou věcí, která se mi usadila v hlavě. Která bobtnala a rostla a měla mi drtit mozek, dokud z něj neměla být jen narůžovělá kaše. Strach mi skákal na hrudi, až mi praskaly kosti v těle. Představa jak mě několik měsíců pomalu zabíjí, jak mě upoutává na lůžko, jak mi bere zrak, krade schopnost mluvit, hýbat se, dokonce myslet, to všechno mi obracelo žaludek naruby. Život je dar, říkají zasvěcení. Jenže co když se toho daru chci dobrovolně vzdát? Nepatřím mezi lidi, kteří by čelili téhle hrůze s úsměvem na tváři, plní optimismu a vůle tu být s blízkými co nejdelé. Nemůžu, ne za takovou cenu...
Ten den mě zastihlo neobyčejně krásné ráno. Kam má paměť sahala, nikdy na mně jarní svítání nezapůsobilo tak, jako to dnešní. Bylo snad jiné? Ano, nepochybně. Stála jsem opřená o balkonové zábradlí a tak mě v tu chvíli napadlo, co kdybych skočila...přelezla zabrádlí a prostě jen skočila dolů...
Šum projíždějících aut mi laskal ušní bubínky. Z té výšky se zdálo vše malinké, jako dětské hračky. Opatrně přelézt zábradlí. Směšné, já vím. Ale nikdo nechce skočit nepřipravený. Rozhlédla jsem se, prsty svíraje kovový rám zábradlí. Byl to nádherný pohled. Lepší než výhled z okna benátského hotelu, lepší než koukat z Eiffelovy věže na střechy pařížských domů. Celý ten obrovský prostor voněl milionem barev. Vše bylo najednou tak jasné a jednoduché. Konečně jsem si připadala dokončená, dokonalá ve své lidskosti, která je tak křehká a kazová. Usmála jsem se a z hluboka se nadechla, ještě jednou, až mě zabolelo na hrudi. Uvolnila jsem dlaně, zvedla je do stran, otevřela se jako kniha, v níž by si lidé měli číst, propla prsty na nohou.Teplý vánek mě pohladil po tváři a proplétal se kudrlinami černých vlasů. Slunce, co se šplhalo za vysokým věžákem někam na vrcholek pomyslné hory, ozářilo celý můj svět jak v nějakém romantickém filmu. Žádné obavy, žádná lítost. Obrovský pocit svobody zachvátil moje srdce. Takové štěstí, takové souznění. Měla jsem v jednu chvíli dojem, že letím snad tisíc let, že se snad těsně nad zemí vznesu někam ke hvězdám. Nebylo podstatné, jestli skončím ve tmě, v ohni, v záři nebeské...Nebylo nic...ani já.
Olga Bulvová
Nádoba
Stojím v poli obilných klasů, které ještě nezezlátly. Takový ten okamžik, kdy všechna tráva a listí stromů tančí pod náporem letního vánku. A já stojím a přesto tančím s nimi. Bez hudby, v tichosti naducaných temných mraků...
Olga Bulvová
Kdo jsem?
Jsem řeka. Řeka je přirozený vodní tok. Přirozeně teču životem, občas někoho smetu a v zájmu maskování se chovám často velice nepřirozeně. Kromě řek stále tekoucích rozeznáváme i řeky občasně tekoucí. Někdy to teče blbě...
Olga Bulvová
O život
"Život není to, co chceme, ale to co máme." (Arnošt Lustig) Včera. Sedíš v kuchyni a zíráš na hnědé obložení podlahy. A tu nehybnost vlastního nitra ruší jen tikot hodin. Ptáš se: "Jak jsem se dostal až sem?"
Olga Bulvová
Hurá, autoškola!
Musím se přiznat, že jako dítě jsem byla nebezpečná sobě i svému okolí. Především nejbližší rodinní příslušníci se často v důsledku mého jednání chytali za srdce, dovolávali se pomoci boží a potají navštěvovali psychiatra.
Olga Bulvová
Přirozený koloběh
Je to jako čichat k jímce plné hnědošedé hmoty a čekat, že co nevidět zavoní po pivoňkách. Venku pětatřicet nad nulou. Sluníčko svítí, vrabci štěbetají, obloha bez jediného mráčku. K zblití.
Další články autora |
Ženě se do ruky zakousl pes. Muž, který jí přispěchal na pomoc, zvíře zabil
Ženu v Žihli na Plzeňsku vážně pokousal volně pobíhající pes. Na pomoc jí přiběhl příbuzný, který...
Brutální útok nožem v Mannheimu, policista po něm bojuje o život
Šest lidí v pátek utrpělo zranění při útoku nožem na náměstí v centru německého Mannheimu, uvedla...
Nemocnému synovi vstříkla do krve vodu. Chtěla jsem, aby to skončilo, řekla
Mimořádně nešťastný případ matky samoživitelky a jejího vážně nemocného dítěte řeší Městský soud v...
Velký podfuk s výsluhou, nemocenská i v civilu. Policisté obírají stát o miliony
Premium Státu rapidně rostou výplaty výsluh pro policisty, hasiče, celníky či dozorce. Loni Česká republika...
Česko explodovalo zlatou hokejovou radostí, fanoušci v Praze kolabovali
Česko v neděli zažilo hokejový svátek. Fanoušci vyrazili sledovat finále mistrovství světa na...
Blesk zranil děti a dospělé v libereckém zámeckém parku, některé oživovali
Celkem osmnáct lidí včetně dětí zranil blesk, který v libereckých Vratislavicích uhodil do stromu....
Nejpracovitější na světě? Číňané slaví nepřeberné množství svátků a umí to rozbalit
Premium Od spolupracovnice MF DNES v Číně O Číňanech si řada lidí myslí, že jsou suchaři. Opak je ale pravda. Umějí za to pořádně vzít a...
Bůh matka a strašení peklem. Redaktorky podstoupily křest v korejské sektě
Premium Chcete se dozvědět něco o Bůh Matka? ptají se Korejci s tabletem kolemjdoucích na pražské ulici....
Je lepší být připraven na černý scénář. Lotyši opevňují hranici s Ruskem
Na místech, kde dřív ráz krajiny nerušily ani stanice pohraničníků, nyní vzniká hluboký příkop....
- Počet článků 32
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 807x