Když jsem umírala

Ten den mě zastihlo neobyčejně krásné ráno. Kam má paměť sahala, nikdy na mne jarní svítání nezapůsobilo tak, jako to dnešní. Bylo snad jiné? Ano, nepochybně. Stála jsem opřená o balkonové zábradlí, nasávala do plic vůni rozkvetlých třešní a tak mě v tu chvíli napadlo, co kdybych skočila...přelezla zabrádlí a prostě jen skočila dolů...

Pro lékaře je to především diagnóza, já se v okamžiku vyřčení verdiktu ocitla pod vodou. Jako kdyby mě muž v bílém plášti postavil doprostřed Atlantiku s dvacetikilovým závažím obepnutým kolem kotníků a pak mě jen lehce strčil do zad, na obličeji lítostný výraz. Cestou na mořské dno jsem si uvědomila, že není možnost záchrany. Žádné východisko, žádný zázrak. Lékař za stolem, na němž stála fotografie asi dvanáctiletého chlapce, rozpačitě pohyboval ústy. V uších mi dunělo, nebyla jsem schopná zachytit jeho slova. Svraštila jsem obočí. Napadlo mě, jestli je to tím ochromením nebo snad tou věcí, která se mi usadila v hlavě. Která bobtnala a rostla a měla mi drtit mozek, dokud z něj neměla být jen narůžovělá kaše. Strach mi skákal na hrudi, až mi praskaly kosti v těle. Představa jak mě několik měsíců pomalu zabíjí, jak mě upoutává na lůžko, jak mi bere zrak, krade schopnost mluvit, hýbat se, dokonce myslet, to všechno mi obracelo žaludek naruby. Život je dar, říkají zasvěcení. Jenže co když se toho daru chci dobrovolně vzdát? Nepatřím mezi lidi, kteří by čelili téhle hrůze s úsměvem na tváři, plní optimismu a vůle tu být s blízkými co nejdelé. Nemůžu, ne za takovou cenu...

Ten den mě zastihlo neobyčejně krásné ráno. Kam má paměť sahala, nikdy na mně jarní svítání nezapůsobilo tak, jako to dnešní. Bylo snad jiné? Ano, nepochybně. Stála jsem opřená o balkonové zábradlí a tak mě v tu chvíli napadlo, co kdybych skočila...přelezla zabrádlí a prostě jen skočila dolů...

Šum projíždějících aut mi laskal ušní bubínky. Z té výšky se zdálo vše malinké, jako dětské hračky. Opatrně přelézt zábradlí. Směšné, já vím. Ale nikdo nechce skočit nepřipravený. Rozhlédla jsem se, prsty svíraje kovový rám zábradlí. Byl to nádherný pohled. Lepší než výhled z okna benátského hotelu, lepší než koukat z Eiffelovy věže na střechy pařížských domů. Celý ten obrovský prostor voněl milionem barev. Vše bylo najednou tak jasné a jednoduché. Konečně jsem si připadala dokončená, dokonalá ve své lidskosti, která je tak křehká a kazová. Usmála jsem se a z hluboka se nadechla, ještě jednou, až mě zabolelo na hrudi. Uvolnila jsem dlaně, zvedla je do stran, otevřela se jako kniha, v níž by si lidé měli číst, propla prsty na nohou.Teplý vánek mě pohladil po tváři a proplétal se kudrlinami černých vlasů. Slunce, co se šplhalo za vysokým věžákem někam na vrcholek pomyslné hory, ozářilo celý můj svět jak v nějakém romantickém filmu. Žádné obavy, žádná lítost. Obrovský pocit svobody zachvátil moje srdce. Takové štěstí, takové souznění. Měla jsem v jednu chvíli dojem, že letím snad tisíc let, že se snad těsně nad zemí vznesu někam ke hvězdám. Nebylo podstatné, jestli skončím ve tmě, v ohni, v záři nebeské...Nebylo nic...ani já.