Idyla

Kam kouknu, tam mi cpou tvrzení, že ke konci těhotenství se už nárůst hmotnosti pozvolna zastavuje. Toto přesvědčení zdá se mi poněkud vtipné, a to především proto, že já kynu právě v posledním trimestru jak těsto na vánočku

A taky dva hluboké talíře špenátu s rozmačkanými bramborami. Tehdy mne strýc povzbudivě oslovoval Koule a máti mě častovala tvrzením, že ani prasata u koryta nevypadají tak odpudivě jak já nad miskou ovesné kaše. O deset let později nevypadám o nic lépe, ačkoli tentokrát jsem přeci v jiném stavu. A tak mi z kalhot vesele lítají knoflíky a zip si jistím gumičkou. Když se nad tím zamyslím, musím se ptát, zda je vůbec těhotenství onou příčinou, díky které mám neustále pocit vyhladovění. A odpověď je zcela jednoznačná. Ne! Jsem totiž opět ve stresu.

Ne, nesnaží se mě skolit žádná zákeřná choroba, nečelím globální katastrofě, tady jde o zachování duševního zdraví. Jistě znáte ten pocit, kdy se vaše žíla hněvu stává tak velkou, že by se dala označit za samostatnou jednotku.  V těhotenství obzvláště, vše je nějak umocněno. V hlavě mi vyvstává dlouhý monolog, který bych byla schopna pouze vypištět. Z úst by mi lítaly vulgarismy a nelichotivé superlativy jak na běžícím pásu. Bohužel, nebo spíš bohudík, onen výlev zůstává nevyřčen. Snad proto, že jsem si dobře vědoma faktu, že i přes mé ženství, bych s největší pravděpodobností dostala už po prvních vykřičených sděleních pěstí do zubů.

Zhluboka se nadechnu a odcházím si zabrblat pod vousy někam do ústraní. S nadřízeným či pracovním kolegou lze vyjít vcelku snadno. I s tím senilním sousedem, který bydlí o dvě patra níž a zastavuje vás pravidelně cestou do práce, aby si postěžoval na neuvěřitelný hluk, jenž se line z vašeho bytu ve dne v noci. To, že se na dědka nedozvoníte, protože je hluchý jak poleno, už je věc vedlejší. Ve všech případech stačí, když si prostě myslíte svoje.

Ale jak vydržet s vlastní rodinou? Jak vydržet a nezardousit jednoho po druhém ve spánku?

„Hynek může spát s bratrem, ty se sestrou!“, zavelí matka a já lituju svého neinteligentního prohlášení, že jsem do jiného stavu přišla právě u nich, v období dovolené. Této sdělené informace lituji následujícího čtvrt roku, kdy musím obývat jednu malou místnost s dvanáctiletou sestrou Magdou, která za odpadkový a prádelní koš považuje jakoukoli volnou plochu svého pokoje a noc co noc mluví ze psaní. Hlasitě! O nějakém intimním kontaktu s manželem se mi může jen zdát. A opravdu, zdá se mi. A tak se budím orosená potem a s potřebou vytrhat si všechny vlasy.

Ke koupi domu jsme se s mužem odhodlávali poměrně dlouho. Plán byl koupit dům, s velkou zahradou, tak akorát blízko a tak akorát daleko od Brna. Shodou okolností jsme dům koupili i ve stejné obci, kde žije moje rodina. Domluva byla spravit dům a během té doby žít přechodně u našich. Výhledově tak dva měsíce maximálně. Jak naivní…

„Co to tu tak smrdí?!“, pokrčí nos můj otec a se zájmem se skloní nad hrnec, ze kterého se valí pára.

„Zelenina.“, prohlásím suše. To je to, co znáš jen z obrázků reklamních letáků.

„Hm.“, zamumlá očividně zklamán faktem, že se nejedná o vepřové maso topící se v rozpáleném sádle. „Ale smrdí to strašně.“, dodá.

Už ani nezvedám hlavu od stolu. Po třech měsících, co kolem sporáku chodí, jako kdyby byl onen předmět pokrytý silnou vrstvou hlavičkové plísně, si nedělám naděje. Vždyť i před pozřením mého malinového táče s úsměvem prohlásil, že bude-li mu bídně, jistě jde o otravu. Takové vtípky lze snést jednou za dlouhý čas, nikoli pokaždé, když vezmete vařečku do ruky. Poslední dobou mě často napadá, že bych kuchyňské náčiní mohla dost dobře použít i k vybití nastřádaného vzteku.

„A kam dáš postýlku?“, ptá se s úsměvem máti. Mlčky ječím a škrábu si oči z důlků.

„Měli byste si s Hynkem namyslet, jak to tu bude probíhat, až se malý narodí. Termín máš za čtyři týdny a do vlastního se dřív jak na vánoce nedostanete.“, podotýká otec a já končím v mdlobách. Představa šestinedělí stráveného s rodinou, bez jakéhokoli soukromí, s uplakaným novorozencem, kterému nemám ani kam umístit dětskou postýlku, mi tlačí slzy do očí. A to ještě ono šestinedělí neprožívám.

„Nechtěla bych…“, zatne mi kudlu do zad sestra a jde si do kredence nakrást hrst bonbonů a čokoládových tyčinek, aby mi večer před spaním drásala nervy šustěním obalů od sacharidových bomb. Tentokrát je docela možné, že si dám onen cukerný nášup s ní. I když upřímně bych raději pořádný hrnek černé kávy a krabičku cigaret.

Otec: „Proč si bereš tu bundu?! Vždyť je venku 15 stupňů! Nechceš náhodou ještě palčáky, čepici a šálu?“

Matka: „Proč kupuješ polohrubou mouku? Nestačí Ti hladká?“

Otec: „ Proboha! Tolik česneku? Chceš mě zabít?!“

Matka: „Vyžehli i to spodní prádlo a ponožky!“

Sestra: „ OMG! Já si ty úkoly udělám večer, néé!“

Bratr: „Jani, koupíš mi pero? Tohle se mi vybilo.“

Otec: „A to malému jako nebude stačit na mazání Indulona?“

Máti: „Nechápu, proč to kynutý těsto děláš tak složitě!“

Hynek: „Ježkovy oči! No tak to s tím malým tady přežiješ, než ten barák spravím. Stejně ti nic jinýho nezbyde!“

Sestra: „WTF?! A to mám jako žrát, jo?“

Bratr: Mami, vona mi nadává do blbečků!“

Sestra: „Smrdíš, ty práskači! A zavři mordu, než přes ni dostaneš!“

Bratr: „ Au, au, au, já to řeknu!“

Sestra:“ Já to řeknu, já to řeknu, bla, bla, bla…“

Bratr: „Jani, seš můj svědek!“

Sestra: „Jano, ale tak vidíš, jak se chová. Seš snad na mojí straně, ne?“

Beru demonstrativně z půdy dvacet let staré lano a odcházím do vzdálené stodoly. Cestou ještě přemýšlím, jestli existuje možnost, jak porodit o dva měsíce po termínu…A taky mi vrtá hlavou, jak spolu kdysi mohly žít i tři generace v jednom domě, aniž by si vzájemně nezaťaly nějaký ostrý předmět do spánkového laloku.