Deník šílené Anny

„Necháme si ji tady“, pronesl pohřebním tónem zavalitý pán v bílém plášti a položil mladému muži účastně ruku na rameno. Zdálo se, že je duchem nepřítomný. Hleděl na drobnou dívku opírající se o sestřičku doufaje, že zachytí její pohled. Alespoň na krátký okamžik...Z Anniných očí však dýchala prázdnota. V tu chvíli si plně uvědomil, že jeho žena už je pryč...

V bytě bylo příšerné ticho, zoufalé ticho, při kterém praskají lebeční švy. Domov, který společně s Annou budovali křičel najednou šedí a úzkostí. Posadil se na postel a zadíval se na fotografii na jejím nočním stolku. Oni dva na Václaváku, ústa v širokém úsměvu. Sesunul se k zemi, hlavu schovanou do dlaní. Jak se to mohlo stát? Vzal fotku a mrštil s ní vztekle o zem. Plastové sklo prasklo a skřivilo jim obličeje do děsivého šklebu. Nepomohlo to. Kdyby měl sílu, rozbije vše, každičkou mizernou věc v celé té kobce, kde teď měl žít. Sám. Bez ní. A pak to uviděl. Červený sešitek zastrčený mezi skříněmi. Vytáhl ho. Přejel rukou po semišových deskách. Byl to deník. Opřel se o skříň a přemýšlel, jestli má vůbec právo ho otevřít. Co když to, co uvidí, nebude dobré?Vteřiny zaváhání než nahlédl. Žádná data, jen odstavce, jeden za druhým, čmáranice, místa vydřená tužkou, zřejmě v nějakém záchvatu zloby, zvláštní obrazy, spousta slov...

Vzala jsem tu práci! Richard protestoval, prý se přeci nebudu se svým vysokoškolským vzděláním zahazovat v nějaké usmolené pekárně. Nazval mě novodobou dělnicí. Přemlouval mě stejně intenzivně, jako když se nějaký teeneger snaží přemluvit rodiče, aby ho pustili na týden s partou chuligánu na metalový koncert. Myslím, že ho trápí fakt, že bude trávit noci sám. „Stálá noční“, zabručel na mne mistr, když jsem se mu přišla ukázat. Takovej malej pupkatej prďola s knírem. Usmívala jsem se jak pod vlivem nějaké omamné látky. Byla jsem šťastná. Jsem šťastná. Nu, což, nějaká zkušenost navíc. A až si s Ríšou pořídíme děti, budu jim péct o sto šest!

***

Kolektiv v práci mě začíná solidně deptat. Tolik ženských na jednom místě prostě nemůže dělat dobrotu. Fascinuje mě ta jejich hraná přátelskost. Řekla bych až úlisnost. Nejvtipnější je, že kde mohou, tam se vzájemně pomlouvají. Takovým klevetícím trůnem jsou dámské záchodky. Pěkně se tam vyplesknou, zadýmí celou místnost cigaretovým kouřem a drbou, jako kdyby to byla otázka života a smrti. V průběhu onoho sedánku se děvčata střídají a ty stávající průběžně očerňují již odchozí dámy. Jinak se ale samozřejmě obdarovávají poklonami a vtíravými úsměvy. Téhle komedie začínám mít dost. Kdykoliv projdu kolem nějakého hloučku vychechtaných kraviček, cítím, jak mě do zad bodají jejich pohledy, jak střepinky rozbité vánoční ozdoby se mi zarývají pod kůži. Ale když se otočím, radostně na mne posunkují. Obrací se mi žaludek...Není mi dobře. Ještě se mi nestalo, abych tak padala na pusu. Únava mě klátí k zemi, i když prospím celý den. A mám hlad. Moje břicho pomalu ale jistě mluví za mne. Tam ujím, to uždibnu, v pekárně mám přísun po celou směnu, a přesto se vracím hladová. Představuju si toho desetimetrového bezobratlého ploštěnce, který se mi usídlil ve střevech a chce se mi zvracet. Ale jak jsem zjistila na internetu, taková tasemnice způsobuje jiné nepříjemnosti...Naštěstí!

***

JSEM TĚHOTNÁ! Když mi to doktor řekl, vyjekla jsem jak patnáctiletá puberťačka šlehaná pomlázkou po zadnici. Richard bude kvičet radostí stejně jako já. Nachystala jsem pro něj kýčovité překvapení. Fotku z ultrazvuku v okrasné obálce, pěkně mu ji předám, v neděli v restauraci U tří višní, kam se chystáme jít. Teším se!

Položil deník na zem a nechal stránky, aby si utekly kam chtějí. Věděl, co bude následovat... Nepatrně se usmál. Ano, dalo by se říct, že tehdy kvičel. Když se jí zadíval do očí, bylo v nich tolik radosti... Anna posouvala po fotce prstem a ukazovala nožičky, ručičky a pusinku, a najednou byl na té fotce celý človíček, jejich človíček. Bylo důležité, co nejdřív skončit s tou šílenou prací, jenže Anna se nechala přemluvit, aby ještě zůstala. Že ji posadí „k vánočkám“, ujišťoval ji mistr. Ve čtvrtém měsíci přeci nemůže tahat těžké bedny a stát před rozžhavenou pecí plnou chleba. Představil si tehdy, jak sedí s šátkem na hlavě, celá od mouky, plete těsto. Jenže ten bastard to neudělal a jeho žena byla moc šťastná a příliš hodná, aby se vzepřela. Jedno ráno se nevrátila z práce. Moc si přál, aby bylo vše v pořádku. Aby se ozvaly klíče v zámku, ona vešla do dveří, unaveně klesla na postel a on se mohl dívat, jak tiše oddychuje, užíval si těch pár minut naprosté spokojenosti, než vyrazí do práce. Místo klíčů se rozdrnčel telefon a nevrlý ženský hlas mu oznámil, že žena leží v nemocnici. Jejich dítě zemřelo...

Dnešní noc byla šílená. Otevřu oči, je tma, netuším, kde vlastně jsem. Vstanu, dobelhám se na terasu. Koukám na hvězdy, hlava mi třeští. A pak si vzpomenu. Stojím v předsíni před zrcadlem, na sobě bílou noční košili. Je obrovská, vystačila by jako přehoz na manželské lůžko. Proč je tak veliká? Usmívám se na sebe. Hladím si břicho a ono roste a roste a já citím, jak se ve mně otáčí. To dítě. Kouknu spokojeně dolů a uvidím kapičku krve. Z jedné kapky jsou dvě, tři, čtyři, a pak louže. Noční košile najednou září rudou barvou. Zvednu hlavu na svůj odraz. Jsem zmatená, ale můj obličej v zrcadle křičí, křičí až mi to trhá uši...Poslední dobou mívám odporné sny. Nerada chodím spát. Postel se pro mě stává místem neklidu. Kdybych mohla, tak oči nezavřu. Nikdy...

***

Richard mě vzal na večeři. Prý bychom měli zase žít. Nechtělo se mi. Někdy jsem tak unavená, že se mi nechce ani dýchat. Pohladil mě po tváři, ale já nic necítila. Viděla jsem jen kosti, maso, chlupy, jakousi tělesnou schránku někoho, koho jsem dřív znala. Jako kdybych byla uvězněná v jiném čase. Tahle přítomnost mi je cizí. Jen občas poznávám nějaké předměty. Věci. Není to příjemné. Pokaždé se mě zmocní strach. Silně mi buší srdce, chce se mi utíkat, ale nohy neposlouchají. Něco se stane, vím to. To, co poznávám, to jsou nějaká znamení...

***

Už zase se mi zdál ten sen. Vplížil se mi do hlavy a stále se vrací... Stojím na terase. Stmívá se. Listy bříz šumí ve větru. Slyším zpěv ptáků. Štěbetají stejně horlivě jak babky na pavlači. Přiběhne za mnou malé děvčátko, kudrlinky jí padají do čela, vztáhne ke mně ruce a já ji vezmu do náruče. Je mi krásně. Tak krásně...“Letí!“, rozesměje se a zdvihne ukazováček k obloze. Ohlédnu se a hrůzou nemůžu popadnout dech. Nebe se trhá v jednu obrovskou díru, žhnoucí koule se řítí k zemi, to zářivé světlo mě oslňuje. Pálí to, bože! Ten žár je příšerný. Děvčátko křičí a tiskne se ke mně, jakoby se mohlo schovat do mých útrob. Koukám se na ni...kůže se jí škvaří, cítím spálené maso. Bože ta bolest! Hořím zaživa! Pomozte nám někdo přece! Umřeme, my prostě umřeme a já s tím nemohu nic udělat... Budím se se slazami v očích. Obvykle se zavřu do koupelny, pustím sprchu a zajíkám se, až mě bolí hrudník. Hlavně, když mě manžel neslyší. Nechci odpovídat na ty vtíravé otázky. Už tak si připadám jak nějaký narušený jedinec...Nechci to. Nechci ten sen. Nechci žádné sny...

***

Nemohla jsem spát. Dokud nesvítalo a neztěžkla mi víčka, byla jsem vzhůru, hlavně neusnout, když je tma a to příšerné ticho, slyším, jak mi hučí v uších, potřebuji nějaký šrum, hlavně se neprobouzet zmatená a vyděšená do toho prázdna. Doktoři si mě přehazují jako horký brambor. Měří si mě tím svým opovržlivým pohledem. Vím, že mají na jazyku to slovo. Hypochondr. Ale já vážně nejsem blázen. Není mi dobře. Něco se v mém těle odehrává. Ty mdloby, ten třas, jímá mě panika. Prý jestli nejsem ve stresu. Říkám jim, že nemůžu spát. A oni kroutí hlavami a posílají mě na rentgen břicha. Psychiatr říká, je to jen lehká deprese, předepíšeme léky. Kašlu na nějaké pilulky. Nechápou to, zabedněnci! Už nedokážu vystrčit nos z bytu. Všichni venku mě sledují. Stařena ve frontě na nákup se do mě vpíjela pohledem, jakoby věděla. Měla zlé oči, staré a zlé. A v jednu chvíli jsem měla pocit, že se jí na tváři objevil zlostný úsměv. Musela jsme položit košík i s nákupem a prostě utéct. To už se mi stalo. Svírá se mi žaludek. Deja- vu jsou na každém kroku. Krutá a děsivá. Stačí cinknutí vidličky o talíř, letmý dotek cestujícího v MHD, stačí zacítit vůni čerstvých jahod a je to, jako kdyby mi smrt dýchala na záda.

***

Nikdo se mnou nemluví. Ani můj muž. Chodí kolem mne po špičkách. Cítím, že by nejraději zmizel z povrchu zemského nebo alespoň dost daleko ode mne. Třesu se častěji než dřív, nohy mám zkřehlé, a mozek pořád pracuje na plné obrátky. Někdy bych si přála, abych měla možnost ten protivný orgán jen tak vyškrábat ven ze svojí lebky. Nic už není takové, jako dřív. Nevím, kdy jsem se naposledy smála. Nechci to, slyšíte všichni, já už nechci! Jediné po čem toužím je vykřičet všechen ten strach ze svého nitra!

Dočetl poslední stránku. Ruka mu klesla k zemi a on se zadíval z okna ven. Svítalo. Schoval deník zpátky mezi skříně, zapnul si propocenou košili až ke krku, prohrábl prsty zcuchané vlasy. Včera. Včera zvednul telefonní sluchátko a oni mu řekli, že jeho žena je na příjmu v blázinci. Že utíkala městem a řvala jak šílená na všechny strany. Přijeďte, zašeptal klidným hlasem muž na druhém konci drátu. A on nasedl do auta a jel...

Věnováno všem, kteří se ztratili...

Napsáno pro OnuDnes dne 7.6.2011