Ne, že by Pepan nebyl šikovnej! Práci s prstama by mu mohl závidět kdejaký klavírní virtuos, vždyť má už letitou praxi ze zaměstnání! Ale když to má dělat doma, trvá mu to neskutečně dlouho.
Po několikadenním přemlouvání, kdy div neklečím na kolenou s rukama sepjatýma před hrudí, si Pepa stejně dává dalších čtrnáct dní načas. Takže se nakonec uchyluju k tomu, že ač jsem na spoustu činností levá, pustím se s vervou do díla. Občas se i zapotím a moje snaha se neobejde bez funění a výkříků k tomu Nejvyššímu. Ale za ten pocit uspokojení to stojí. A troufám si tvrdit, že to dělám líp jak můj muž.
Zrovna předevčírem jsem se už neudržela, chňapla šroubovák s tou nejbytelnější rukojetí a plna odhodlání se zavřela do ložnice. Pepin už totiž víc jak dva měsíce opravuje dceři kolo. Taková oprava ale spočívá v totální ignoraci rozloženého byciklu i prosebných pohledů našeho dítěte.
Stejně tak předstíral, že neexistuje kapající vodovodní baterie nebo nalomený kovový pant u nočního stolku. Synovu rozpadající se postýlku jsem zbouchala líp jak mistr tesař a objednaný televizní stolek jsem dokázala smontovat i bez návodu.
Pepan to bere sportovně. Kamarádům se chlubí, jakou má šikovnou ženu, že zastane i mužskou práci. O tom, že se do takových akcí pouštím zásadně po opakujícím se ujištění "já to udělám", už se nezmiňuje. Na takové vyčištění ucpaného odpadu umyvadla jsem mu dala prostor tří týdnů! Nemusím nikoho přesvědčovat o tom, že nás to s dětmi stálo nemalé úsilí, ucpaný odpad totiž zrovna neprovoní koupelnu odérem borovicových lesů.
Když to vezmu kol a kolem, jsem vlastně také spokojená. Jsem si totiž svou prací stoprocentně jistá!
