„Slečno, vy jste anděl,“ řekl a přitom klopil zrak stranou. „Jak jste na to přišel?“ podívala se na něj přímo.
Jejich pohledy se střetly. Jen na malou chvíli. Trvalo to sotva pár vteřin a přesto v tom pohledu bylo úplně všechno. Propadl se do něj a ona ho zachytila. Padali spolu, hluboko a stále rychleji. Všechno kolem nich se roztočilo a zářilo duhovými barvami. Zamotala se mu z toho hlava.
„Jak jste na to přišel?!“
Byl zpátky. Stál před ní a ona čekala na jeho odpověď.
„Záříte,“ řekl tiše.
„Skutečně?“ Bylo vidět, že ji to udivilo. „Myslela jsem si, že tohle už vy, lidi, nevidíte. Jste po dlouhé době první kdo….“ Odmlčela se a tázavě se mu zadívala do očí.
„Kdo co?“ chtěl vědět.
„Kdo to vidí.“
Natáhla k němu ruku a natočila dlaň směrem k nebi. Odráželo se od ní slabé světlo. Trvalo jen okamžik, než mu došlo, co má udělat.
Chytil ji za ruku a nechal se vést.
Podlomila se mu kolena a zamotala se mu hlava. Udělalo se mu slabo a měl pocit, že omdlí.
Zavřel raději oči a nechal se unášet někam….nevěděl kam.
Jediné co cítil v tu chvíli, byla naprostá jistota. Jistota v to, že takhle je to v pořádku. Že je v bezpečí a nemusí se ničeho bát. Když se konečně odvážil otevřít oči, nemohl uvěřit tomu, co vidí.
Stáli v chrámu. Byl to nádherný, zlatem a drahým kamením vykládaný palác.
„Kde to jsme?“ zeptal se tiše.
„Ty to tu nepoznáváš? To je přeci chrám tvé duše.“
„Mé duše? Nikdy jsem tu nebyl,“ řekl zaraženě.
„Už si na to nevzpomínáš. Nechal ses příliš pohltit absurditou lidského světa. Uvěřil jsi v hru ega. Odpoutal ses od sebe a zapomněl jsi na místo, ze kterého pocházíš. Toto je tvůj pravý svět. Toto je sídlo tvé duše. Zapomněl jsi na něj a nechal ses uchlácholit tím, co se nachází venku okolo tebe. Ale to, co hledáš, máš celou dobu přímo v sobě.“
Rozhlížel se kolem sebe a nebyl schopen slov. Začínal se rozpomínat. Začínal si uvědomovat, že se vrátil domů. Že to, co celé roky hledal, měl stále v sobě.
Rozplakal se a ona vzala jeho hlavu do dlaní.
„Teď už je to v pořádku. Našel jsi cestu zpátky do svého nitra. Ode dneška se sem můžeš kdykoliv vracet. Už znáš cestu.“
Naposledy ho pohladila a nabídla mu ruku s dlaní obrácenou k nebi. Věděl, že je čas odejít. Teď pro tuto chvíli.
Usmál se na ni a podal jí svou ruku. Už se nebál, věděl, co ho čeká, věděl, co musí udělat. Co musí dělat den co den. Vracet se zpátky k sobě. Do svého nitra kde najde odpovědi na všechny své otázky.
Přestal se bát zítřka. Přestal se bát života. Přestal se bát dělat rozhodnutí. Věděl už, kam se má vracet, kde má hledat odpovědi na své otázky.
Pustil se její ruky, usmál se na ni a vykročil vstříc novému životu.
Stála tam a dívala se za ním, dokud nezahnul na konci ulice.
