Čekání na Ježíška

„Maminko, a kdy už přijde Ježíšek?“ Ellenka na mě upřela svá rozzářená očka plná radostného očekávání. „Už brzy. Dneska se ještě vyspinkáš a zítra…“ „Zítra už tu bude?“skočila mi nedočkavě do řeči. „Ano, zítra už přijde.“

Pohladila jsem ji po kudrnatých vláskách. Přitiskla se ke mně a silně mě objala.

„Maminko, já tě mám stejně nejraději. Jsi moje milovaná maminečka.“

„Já tě mám taky moc ráda, ty můj andílku.“

„A maminko, budeš mi večer povídat pohádku?“

„To víš, že budu. Jakou bys chtěla?“

„O Ježíškovi. Maminko, prosím, budeš mi povídat o Ježíškovi?“

„Budu. Ale teď už si upaluj vyčistit zoubky, nebo se té pohádky nedočkáš.“

S jásotem odběhla do koupelny a já slyšela, jak si přitáhla stoličku, aby dosáhla na kartáček a zubní pastu.

Posadila jsem se a sledovala oknem padající, sněhové vločky. Sypaly se a sypaly, jako by se ten někdo nahoře rozhodl udělat dětem ty nejkrásnější Vánoce. Byly tak veliké, až přecházel zrak. Krásné, nadýchané, ladně kroužící před skleněnou výplní okna. Přes ulici svítila lampa a osvětlovala tu zimní nádheru. Byla to kouzelná, předvánoční noc. Taková, kterou málokteré dítě prospí v klidu. Taková, kdy máte chuť vyrazit do ulic a jako malé děti chytat padající vločky rovnou do pusy.

Ulice i chodníky byly pokryté sněhem. Vločky dokonale skryly všechny stopy.

Z myšlenek mě vytrhla moje malá princezna.

„Maminko, co děláš?“

„Dívám se na to, jak krásně sněží. Pojď a podívej se se mnou. Vidíš ty vločky, jak jsou veliké a krásné?“

„Hm, vidím. To je asi sype Ježíšek.“

„Ježíšek? Myslíš, že vločky sype Ježíšek?“

„Ano, musí. Protože by jinak zítra nemohl jet na sáňkách a rozdávat dárečky. To nevíš, mami?“ podívala se na mě tázavě.

„To je pravda, kdyby nebyl sníh, nemohl by jet na sáňkách,“ usmála jsem se na ni.

Najednou mě silně chytla za ruku a krátce mě pevně stiskla.

„Maminko, maminko, támhle je Ježíšek!“

„Kde?“ podivila jsem se.

„Támhle, podívej. Támhle je,“ hlásek jí vzrušením přeskakoval. Prstíčkem ukazovala do dálky. Nevěděla, jestli šeptat, nebo křičet. „Podívej, podívej! To je on!“

A opravdu. Z tmavého rohu ulice vycházel drobný muž zahalený v dlouhém zimním vaťáku s ušankou na hlavě a v ruce nesl objemnou tašku.

Pomalých krokem se šoural zasněženým chodníkem. Asi byl hodně starý a každý krok mu činil značnou námahu. Šel pomalu, se sklopenou hlavou, aby ochránil obličej přívalu vloček.

„Maminko, to je Ježíšek. Kam jde? Už jde k nám? Už jsou Vánoce?“ ptala se Ellenka a nemohla ze staříka spustit oči.

„Elluško, já nevím, kam jde. Vánoce jsou až zítra. Možná jde k někomu, kdo zítra nebude doma,“ snažila jsem se zachovat kouzlo toho okamžiku.

„Maminko a můžeme na něj zavolat, aby šel k nám?“ chtěla vědět Ellenka.

„To nemůžeme. Na Ježíška se nemůže takhle volat, mohl by se leknout a zmizet.“

„Aha,“ řekla trochu zklamaně. „Maminko, ale dívat se můžeme viď? To Ježíškovi nevadí, že ne?“

„Ne, to Ježíškovi nevadí. Zhasneme a budeme se dívat na to, kam jde.“

Zhasla jsem a v tichosti se vrátila zpátky k oknu. Pozorovaly jsme toho starého pána, dokud se nám neztratil z dohledu.

Ten večer jsem už pohádku nevyprávěla. Nebyla potřeba.

A ráno? Ráno přišly přeci ty opravdové Vánoce a my čekaly na toho našeho, opravdového Ježíška.