Dopis osamělé matky

Ve ztichlém bytě zhasínám lampu a za okny vidím tmu. Kdybych se z okna jen trochu naklonila, viděla bych světlo lampy dopadající na chodník vedle našeho domu.  

Kdybych nebyla tak unavená, mohla bych chvíli pozorovat noční oblohu posetou tisíci hvězd.

Kdybych nepadala únavou, vychutnala bych si koupel provoněnou levandulovou směsí, kterou jsem od dětí dostala na školní besídce.

Kdybych neměla pocit, že každou chvíli usnu, natřela bych své tělo po nekonečně dlouhé době voňavým tělovým mlékem, které jsem objevila letos o Vánocích pod stromečkem.

Kdyby….kdyby co?!

Poslední dny, týdny, měsíce a snad i roky uléhám unavená a bez energie. Občas se přistihnu, že se před usnutím usmívám.

Jsem šťastná? A měla bych být?

Jsem příliš unavená na to, abych dokázala přemýšlet.

Jsem už příliš dlouho sama na starosti a radosti všedního dne.

Dětská láska, nevinná kukadla, kadeřavé vlásky a rozbitá kolena. To je můj svět.

Můj každodenní život.  Má jistota.

Zůstala jsem sama. Jestli vlastní vinou, to nevím. A i kdyby, změnilo by to snad něco? Bylo by mi méně smutno? Měla bych víc síly na svádění každodenních bitev?

Možná bych měla víc peněz. Možná taky ne. V mužích se nevyznám a nevím, zda bych na podruhé, na potřetí nebo pokolikáté snad dokázala najít toho pravého? Pana dokonalého pro sebe a své dvě děti.  Přítele, partnera, snad s trochou štěstí i otce?

Nevím, už si ani nevzpomínám, kdy jsem to hledání vzdala. Snad po tom, co mě otec mých dětí opustil bez jediného slova vysvětlení?

Jsem unavená a uléhám do postele k dětem. Dnes jsem jim dovolila spát u mě.

Někdy to tak děláváme.

Přitulí se ke mně a svět je hned barevnější. Chtějí po mně, abych jim vyprávěla pohádky. Kde holčičky jsou princeznami a kluci neohroženými rytíři.

Jak je pak svět najednou krásným, barevným místem, kde všechno je možné!

Miluju své děti nadevšechno na světě. A vím, že ať se v našich životech stane cokoliv, vždy tu pro ně budu. A jednou, až budou větší, budou tu ony navzájem pro sebe.

Jsem hrdou matkou a snad, jednou, budu opět hrdou ženou.

Dnes, právě teď, v noci, kdy mí andílci vedle mě tiše spí, vím, že je to možné. Že se mi to jednoho dne znovu podaří.

A kdo ví, třeba to bude už zítra.

Vždyť s každým novým ránem přichází nový, úplně nový den!

S úsměvem zavírám oči a usínám.

„Nikdy to nevzdám. Nikdy,“ zašeptám tiše do tmy.