Třeba taková služba ve Wehrmachtu. Část první - Prajzáci.

Už několikrát jsem  narazil na to, že různí autoři nebo internetoví diskutéři vypráví, jak byli někteří občané předválečné ČSR přinuceni proti své vůli za války bojovat v řadách Wehrmachtu.

Velmi často si z toho odnáším dojem, že příslušnou vlasteneckou rodinu s bojeschopným mužem navštívilo německé komando a násilím nebo pod pohrůžkou smrti pak otce rodin nebo syny odvleklo bojovat za führera a Tausendjähriges Reich.

Jenže ono to samozřejmě zas až tak jednoduché  nebylo. Pro pochopení toho, kdo z občanů první republiky ve Wehrmachtu mohl sloužit a sloužil, je třeba znát některé souvislosti a taky něco málo z historie.

Předně - služba ve Wehrmachtu byla ve válečném období výlučnou výsadou Němce.První a největší skupinou příslušníku Wehrmachtu z řad občanů bývalé ČSR byli čeští Němci. Ve Wehrmachtu se prostě nemohl ocitnout občan bývalé ČSR, který deklaroval svou českou národnost a státní příslušnost. Rozumí se protektorátní příslušnost.  

Velmi specifické byly meziválečné poměry na Hlučínsku neboli Prajzské. Je dobré si uvědomit, že po první světové válce  nechtěli být obyvatelé Hlučínska občany nějakého Československa ani omylem. A to prosím v absolutní většině. "V soukromém hlasování se mělo přes 93,7% obyvatel Hlučínska vyslovit pro Německo" (D. Gawrecki a kol. - Dějiny Českého Slezska 1740 - 2000). O tom, jak velkou podporu mezi obyvatelstvem Hlučínska měla myšlenka připojení k Německu svědčí i to, že "někteří němečtí armádní činitelé nabízeli za uskutečnění plebiscitu na Hlučínsku vojenskou podporu v případě ozbrojeného střetnutí o Těšínsko". (Tamtéž). Tak moc si byli Němci jisti vítězstvím v případném plebiscitu. Žádný plebiscit ovšem československá vláda nepřipustila a na základě článku 83 Versailleské smlouvy bylo Hlučínsko 4. 2. 1920 připojeno k ČSR. 

V období první republiky Hlučínsko odolávalo bohemizačním tlakům. "Ukázalo se, že počešťovací snahy na Hlučínsku jsou vyloučeny. Mluvilo se moravsky, ale smýšlelo prusky – deutschgesinnt .... Logickým vyústěním všech těchto problémů se staly parlamentní volby v roce 1935, kdy většina voličů (73,3 %) na tomto území dala svůj hlas německým nacionalistickým stranám" (F. Chocholatý-Gröger - Otázka občanství na odstoupených územích po 10.10.1938). Z toho, co jsem uvedl, myslím celkem logicky vyplývá přesvědčení, že Hlučíňané se ani o dvacet let později necítili být Čechy. Stejně tak jsem přesvědčen, že minimálně do vypuknutí války byla většina Hlučíňanů nadšena z toho, že jsou opět Němci. A podle Smlouvy mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce č. 300/1938 Sb.z.a n. se stali občany Německé říše. Osoby neněmeckého původu, které by  podle ustanovení §1 nabyly německé státní příslušnosti (tedy i Prajzáci) si mohly do 29. 3. 1939 vybrat (optovat pro)  československé státní občanství. "Což se v případě Hlučínska nestalo, neb nikdo z těch, kdo žili na Hlučínsku před záborem 4. 2. 1920 Československem, o opci nežádali". (F. Chocholatý-Gröger - Na Hlučíňany se "Volksliste" nevztahovala).

Takže u Hlučíňanů byla otázka německého občanství otázkou volby. Já bych Prajzáky nepodezíral z nějakých extrasympatií k nacistickým idejím, podle mě chtěli jen uplatnit to, co jim Československo upřelo - právo na sebeurčení. Příliš pozdě zjistili, že se upsali ďáblu a jen jejich slovanský původ je zachránil od poválečného "odsunu".

Poněkud jiná byla situace na Těšínsku. Němci se rozhodli území připojené k říši (tedy i Těšínsko) národnostně "vyčistit" - obyvatelstvo dílem germanizovat, dílem vysídlit nebo dokonce likvidovat.

Pokračování zde:  https://bulava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=718365