Díky že toto téma otevíráte a též přispěji, už kvůli svému dědovi.

Děda původem z východních Čech musel do Wehrmachtu narukovat v červnu 1944, působil někde v okolí Monzy v Itálii, strážní a železniční vojsko.

A proč musel narukovat? Protože si v roce 1935 vzal za manželku ženu s německým občanstvím - vzali se na Slovensku, kde děda pracovně působil a kde se poznali, po návratu zpět do VČ ještě před počátkem války měli již tři děti. Pochopitelně děda přijal občanství své ženy, neboť vzdát se jej mohlo mít fatální důsledky pro celou rodinu.

Děda byl po válce krátce v zajetí a domů se vrátil pár měsíců po válce.

(vše bylo složitější a nechci zde psát vše, o podrobnostech vypovídají desítky uchovaných dopisů co psal děda z Itálie).

Děkuji za přečtení a příběh.

Přidám něco "mimo mísu" .

Kamarád (z vesničky za Košicemi, rodná řeč Maďarština) mi říkal, jak soudruzi ve vesnici záviděli těm "pár" přeživším, kteří se dožili důchodu - peníze, které dostávali k důchodu od těch "špatných němců" za službu ve Wermachtu. Bylo to sice pár Marek, ale závist byla neskutečná .

A soudruzi nenašli žádný legální důvod, jak je o ty peníze připravit .

Můj strejda to měl obdobně. Ale hned mu to měnili na bony.

Můj dědeček pocházel z Bystřice nad Olší a před válkou se hlásil ke slezské národnosti, proto musel narukovat do Wehrmachtu. Na Těšínsku byly (většinově) tři národnostní skupiny, Češi, Poláci a Szlonzáci.

Dík za reakci. O tom píšu ve druhé části blogu zde: https://bulava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=718365

dalším příkladem by mohla být česká menšina v tehdy německém Kladsku. bratr mé babičky - po matce Čech, po otci Němec. musel narukovat a padl v únoru 43 pod Leningradem.

https://www.fronta.cz/paul-taraba

Taky jich tam leží, v Hlučíně.

To jsem podotkl pro pana Langera. Léta jsem tam jezdil k příbuzným a na ten památník koukal z okna.

Pane Bulava, je dobře, že se tímto regionem i jeho pohnutou historií zabýváte. Pro zajímavost jen střípek historie. Pochopitelně pro mě známý pouze z vyprávění a pochopitelně subjektivně pojatého. Takže v strašném zjednodušení. Dědeček a Babička byli kremničtí Němci z Kopernice, kteří se za živobytím přestěhovali do Radvanic. Zde se jim narodilo pět dětí, z nichž nejmladší a jediný kluk byl táta. Dědeček se do konce života česky nenaučil. Dělal v lihovaru, kde všichni mluvili německy. Babička nakupovala, takže čeština byla nutností. Všechny děti už chodili do českých škol a cítili se Čechy. Když přišla okupace Hitlerem a protektorát, tak se děda nechal dotlačit k přijetí říšského občanství. Jak silný byl tlak a hlavní důvody nedokážu posoudit. Všechny čtyři sestry byly v té době plnoleté, mohly se svobodně rozhodnout a zůstaly u československého (protektorátního) občanství. Táta musel následovat rodiče a odejít z české školy. Ke konci války pak musel narukovat do wermachtu. Naštěstí nejdříve na školení řidičů v týlu a pak už rychlý ústup přes část Německa a zajetí. V Česku pak práce v severočeských dolech, dokud se nepodařilo ho sestrám vyreklamovat a vrátit české občanství, pak černí baroni. Taky lze uvažovat, co měl kluk v takové době, která nastala v období mezi jeho dvanáctým a osmnáctým rokem dělat a jaký měl výběr. Ale z našeho pohledu v míru, klidu a pohodlí je to asi nepříliš realistické a férové.

Na druhé straně na maminčině straně skončil svůj život její strejda učitel a sokol v Osvětimi a další část rodiny a i mého druhého dědu a babičku později semlela kolektivizace. Ale to už podrobně popsal maminčin bratránek Vojta Jasný ve známém filmu Všichni dobří rodáci.

To byl i důvod, proč se oba rodiče celý život snažili držet od politiky stranou a hlavně je hodně štvaly projevy nacionalismu a extrémismu. A proto také vítali ve stáří naše připojení k EU a snahu o mírové společné soužití v celé Evropě.

Je moc důležité se dívat do historie co nejvíce s nadhledem a snahou o pochopení. Hlavně proto, aby se hrůzy, ke kterým došlo neopakovaly. A je fajn něco vědět i z vlastní rodové historie. Proto jsem byl moc rád, když jsme si ještě včas udělali výlet s tátou a klukem do Kopernice, odkud pocházeli tátovi rodiče. A řadu věcí se dozvěděli jak o tátově tak i mámině rodu. I když jen něco málo.

Děkuji za moc dobrý článek. Jsem z Hlucinska, rodilý Prajzak. Muži z rodin mých rodičů narukovali všichni, z války se vrátili po zajetí pouze dva. Jedna z babiček zažila evakuaci na západ protektorátu a druhá zažila příchod ruských "osvoboditelů".

Moc děkuji za přečtení a kladné hodnocení.

Tak ono českých optantů pro říšské občanství bylo více, a to ze zcela dobrých důvodů. Zatímco v českém pohraničí byla většina Čechů dělníky nebo státními úředníky, v moravském a slezském pohraničí bylo podstatně víc osob české národnosti, kteří měli v dané oblasti hospodářství. V jejich případě hrál obavu strach z toho, že jako občané Československa by přišli o nemovitý majetek a museli se vystěhovat do Československa.

Samozřejmě pokud i s rodinou nabyli německé občanství, pak byli povinni sloužit ve Wehrmachtu.

Dobrý příspěvek

Děkuji za přečtení.

Jako dítě jsem znal dva Čechy, kteří bojovali za Německo, protože jejich manželky byly Němky. Jeden bojoval u Stalingradu u kulometu. A ten druhý byl zadním střelcem v bombardéru, který byl sestřelen hned při prvním letu. Jestli tam ale museli, to jsem se jako dítě nikdy neptal.

Patrně získali německé občanství podle zmíněné smlouvy č. 300/1938 (viz článek). Služba ve Wehrmachtu pak byla pro ně povinnost, takže nejspíš museli. Děkuji za přečtení a příspěvek.