Po měsíci a na 2. den od vernisáže a pokřtu mé knihy jsem se rozhodila tyto události užbylonačasově zablogovat. Musela jsem si už dálnosti nechat uležet…
...a vyležet, pro to, že jsem také se školním zvratným návratem lehce polenivěla.
Přípravné, a také výpravné předvýstavno, výstavno a knižní výdavno proběhlo, nespíš proletělo rychloustí.
Předvýstavní přípravno bylo neměrně nabité a nespavé. Byla potřeba dorazit víc než pár obrazů, a dozarámovat dodělané. To jsem dokončívala u babičky, se kterou jsme výstavu spoluovaly, a která měla dostatečnou a dodatečnou zásobu balakrylů na tvořobraz. A sololity. A pochutnávky. A rámy. A hřebíky. A uměla kladivy. Ani obě jsme však nevládly schopností zabíjet pavo uky, kteří se občas při rámování invazivně nohovitě rojili. Ani ztoluenované.
Pak kniha. Do na kladatelství jsem zprahovala do Brna, nakoupila jsem si pár výbusů do Cejlu. Protože jsem vydání takto kočovně končila až lastminutově (moje neřest nicstíhoman), místo Geisu jsem si pro své výtisky knižna dojela osobně, aby se to stihlo ale spoň odřeně. Naštěstí pro začátek bylo nákladu na záda jen padesátka, zabalila jsem proto novotou voňavé výtisky do sportovní tašky a žlutě – zase au to busem - jsem jela kolonově zpátky do Prahy.
V Praze se to už chýlilo ke konečným přípravám. Odpoledne před vernisáží se stěny Galerie 9 dokončově takakorátně zabarvily našimi přesgeneračními obrazy, už jen stačilo taky umělecky líčivě přibarvit obličeje a oblečně se zextravagantnit na večer a…. čekat na příchozí. Za chvíli sál nasál i návštěvníky a naše pokoukaná mohla začít.
Na začátku po akademické dvacetiminutovce vernisážníky uvítala violoncellová pětiminutovka, a nás po úvodní řeči pár buketů. Paní galeristka naučeně otevřela šampaň (prý škodaže ne sabráží) a spolu s mým bývalým profesorem českého jazyka jemnoněžně polila čerstvou knihu blogů bílým šampaňským. A prý ať začne autogramiáda. Před sknižním stolem se utvořilo nekonečno fronty náhodných i mně známých lidí, všichni držíc tyrkysovou knihu. V záplavě roztrženosti jsem zapomínala jména i copsát i na improvizaci a často znásobovala větu „jaké chcete věnování“.
Po pro mě neautomatické autogramiádě jsem si zakolonádovala mezi lidmi dumajícími nad obrazy (kvůli velikosti děl občas spíš pod obrazy, naštěstí ale stále ještě ne pod obraz) a odpovídala na dotazy „co to znamená“ a „je to na prodej“. Nazávěr jsem omluvilem rozpraskla vinnou skleničku o pana starostu. Prý „střepy štěstí“.
Večer to byl stálozatový. Tak zase příště, u další knihy….
