Napoli(t)áno!

Dočasným nenabízeným řešením letnoslunovratového zkouškového pro mě byla rychlá odjízda do přísopečné Neapole. Navíc jsem byla veprostředku psaní seminární práce sice na téma Itálie, namíň ne o Camořře,

nanýbrž o odtržitelnosti Norditálie.

Neapol je, jak jsem se ujistila, krasoměsto, ale v jejích krásách bývá občas tak širokohluboký rozdíl jako mezi italskou dibuffalovou mozarellou dorukynacestu a „mozarellou“ českou.

Napoli je historická, někde maradonovsky mladěhistorická a někději basilikově starohistorická, občas luxuriózní, nejobčasněji trochu bordelářská (prý to tam za ně jednou zase všechno sklidí teďklidný Vesuv) a částečně začerněná. Ale také je hezky těžce zaskútrovaná: svezla jsem se, ale italští řidiči by občas potřebovali trochu odmyšit, resp. odmyškovat – anebo ne, jinak by ta jízda nebyla tak rychlá a zběsilá, když chrkotavě brmbrmem profrčíte mezi autobusem přibližujícím se k obrubníku a ob rubníkem.

Neapol není jen rodilým těstištěm pizzy, ale vlastně a vlasteněcky i smažené Pizzy (Fritty), stejně tak se ale „předpádem“ pyšní i v jádru pasivně vypadajícím Vesuvem, jeho dílem Pompejemi (zrestaurovanými bohužel poitalsku neiónsky cihlově). V okolemkolí jsou také poskládané přímořské turisty (sebe počítám také) zamořované vesničky Amalfi či Positano a úplně namořský ostrov Capri „Leonarda diCapria a dalších herců“.

A konečně, důležitým italským prvkem jsou kromě nejlepší mozarelly a zmrzloviny…………… i Italové. Po pár dnech jsem si zvykla všeobecného (resp. všemužského) „bella, bellissima, bjůtiful" a jakmile jsem to chvíli neslyšela, říkala jsem si, co jim na mě nesedí. Italové cizinky v jejich bělosti poznají, hned se jich ptají na národnost a v případě jejich obrnění se proti slunci brýlemi vám s příkazem „okuláre!“ přikážou ukázat oči, aby mohli zaasezopakovat „bella“. Pochválí zmrzlinář i zrovnakolemprojíždějící pohřebák. Nojo, dolce vita a hlavně při pohledu na Ten Vesuv carpe diem!