Nehledejte v Paříži Ajfelofku

Pařížský suvenýrník sice říká cizincům „Naši Franoušci“, ovšem podle jiného Francouze si „Korejci vše fotí proto, že přes ty oči vlastně nevidí“. Avšak nejednoho montmartrovského umělce z rozhodnutí či metrového akordeonistu s kelímkem od jogurtu živí právě cizinci. 

Problém, řekněme i srážka kultur nastává, když si Češi v Paříži přisnídaňově ujasní, že „dnes dáme Ajfelofku“, sbalí si svých pět řízků a vyjdou do pařížské béži poučeni televizí:

Většina francouzských i USAských filmů nás totiž ochotně naučí, že Ajfelofkou se kochají i pařížští předměšťané a její špičku lze vidět už z TGV.

 „Bonžůr, kudy na Ajfelofku?“ ptává se proto ztracený Čech pošlukovávajícího Francouze, protože rozkládat pouličně mapu je přece passé a nejchytřejší z telefonů se  ufotil a ve své placatosti i vybil.

„Aj – cože?“ (francouzská verze: „Aj – é?“)

„Tower Ajfel! Jedu kvůli ní až z Česka!“

 „La tour Ajfel? To máte u vás v Čekoslovakí? Tak to se tam budete muset vrátit, to tady nenajdete.“ Oč jde, nebo dokonce oč „běží“ už Pařížan samozřejmě ví. Jenže není lepšího vypravování k podvečerní kávě než „Ztracení cizince na 50 způsobů“.

„Je to ta, ta, ta, ta…. No, Ajfelofka!“

 „Kdo vás tam poslal? Napište autorům těch Vašich příruček, že jste hledal a nenašel.“ Každý Francouz ve školních rocích (pojem školní léta je podle mě nesmysl, protože škola a léto jsou poněkudnými protiklady) věnoval minimálně jeden ročník divadlu, a nonstop z toho sklízí zeleninu. Na rozdíl od Čechů, kteří ve svých hudebních výchovách prozpěvujeme znělky Pojišťoven štěstí.

Pokud se ztracený Čech ptává pošlukovávajícího Francouze na „La tůrrr Efél“ a neukazuje mu pro znázornění fotky z Petřína, zjistí, že jeho Efélofka je za několika pařížskými metrostanicemi.  Podle některých Francouzů by při hledání La tour Eiffel dokonce stačilo použít ve své angličtině francouzské rrrrrrrrrrrrrrrrrrr. I když….. 

Hlavním ukazatelem blížící se Ajfelofky je nikoli její viditelnost, ale především zvyšující se hustota černochů a černošat chrastících na způsob tamburín s malými ajfelofkami navlečenými na železné obruči. Takové ajfelofky mají velikost různých hrnků na kafe, kávu i kávičku a cenu jednoho, dvou či tří croissantů.

Po výšplhu či vytahování se na Ajfelofčin vrchol čeká všechny národy jak jedinečný výhled široko daleko, 

 tak i jediný záchod široko daleko.

A pak už stačí jen zůstat mezi nebem a Paříží……., a fotit a fotit a fotit a fotit stejně jako to mají na gůglu. A hlavně zůstat správným selfíječkářem.