Pařížský suvenýrník sice říká cizincům „Naši Franoušci“, ovšem podle jiného Francouze si „Korejci vše fotí proto, že přes ty oči vlastně nevidí“. Avšak nejednoho montmartrovského umělce z rozhodnutí či metrového akordeonistu s kelímkem od jogurtu živí právě cizinci.
Problém, řekněme i srážka kultur nastává, když si Češi v Paříži přisnídaňově ujasní, že „dnes dáme Ajfelofku“, sbalí si svých pět řízků a vyjdou do pařížské béži poučeni televizí:
Většina francouzských i USAských filmů nás totiž ochotně naučí, že Ajfelofkou se kochají i pařížští předměšťané a její špičku lze vidět už z TGV.
„Bonžůr, kudy na Ajfelofku?“ ptává se proto ztracený Čech pošlukovávajícího Francouze, protože rozkládat pouličně mapu je přece passé a nejchytřejší z telefonů se ufotil a ve své placatosti i vybil.
„Aj – cože?“ (francouzská verze: „Aj – é?“)
„Tower Ajfel! Jedu kvůli ní až z Česka!“
„La tour Ajfel? To máte u vás v Čekoslovakí? Tak to se tam budete muset vrátit, to tady nenajdete.“ Oč jde, nebo dokonce oč „běží“ už Pařížan samozřejmě ví. Jenže není lepšího vypravování k podvečerní kávě než „Ztracení cizince na 50 způsobů“.
„Je to ta, ta, ta, ta…. No, Ajfelofka!“
„Kdo vás tam poslal? Napište autorům těch Vašich příruček, že jste hledal a nenašel.“ Každý Francouz ve školních rocích (pojem školní léta je podle mě nesmysl, protože škola a léto jsou poněkudnými protiklady) věnoval minimálně jeden ročník divadlu, a nonstop z toho sklízí zeleninu. Na rozdíl od Čechů, kteří ve svých hudebních výchovách prozpěvujeme znělky Pojišťoven štěstí.
Pokud se ztracený Čech ptává pošlukovávajícího Francouze na „La tůrrr Efél“ a neukazuje mu pro znázornění fotky z Petřína, zjistí, že jeho Efélofka je za několika pařížskými metrostanicemi. Podle některých Francouzů by při hledání La tour Eiffel dokonce stačilo použít ve své angličtině francouzské rrrrrrrrrrrrrrrrrrr. I když…..
Hlavním ukazatelem blížící se Ajfelofky je nikoli její viditelnost, ale především zvyšující se hustota černochů a černošat chrastících na způsob tamburín s malými ajfelofkami navlečenými na železné obruči. Takové ajfelofky mají velikost různých hrnků na kafe, kávu i kávičku a cenu jednoho, dvou či tří croissantů.
Po výšplhu či vytahování se na Ajfelofčin vrchol čeká všechny národy jak jedinečný výhled široko daleko,
tak i jediný záchod široko daleko.
A pak už stačí jen zůstat mezi nebem a Paříží……., a fotit a fotit a fotit a fotit stejně jako to mají na gůglu. A hlavně zůstat správným selfíječkářem.
