Do postele po flánu, jindy zase po flámu, hlavu si s tím nelámu, a to ani po ránu: Francouzi jsou v posteli jako ryby ve vodě (a někdy jako když je do vody hodí) a jako šneci (tentokrát významově čeští – i když taky by to nemuselo být) na talíři. Upřímně – a který národ ne? Každý má ovšem svá specifika.
Ve Francii je to třeba „tučné ráno“ (la grasse matinée). Právě kvůli němu si většina Francouzů hromadně pořizuje předokenní rolety. Vyspávají tak dlouho, jak jim to dovolí zavírací doba kroasánterie (croissanterie). Pokud pak od snídaně nějaké kroasány nedopatřením zbydou, správný Francouz je zapeče ze zlatova do černa a svečeří.
Ve všední dny si Francouz dělá polotučná rána. Napočítala jsem dvě a půl Francouzky, které v ranní nestíhavosti (mám to posichrované: ptala jsem se) hodily přes pyžamo sako a „mělo to styl“. Jedna z těchto „vstaly a šly“ učila i na našem lyceu. Alespoň to měla jednodušší při siestě.
Tučné ani polotučné ráno nezahrnuje snídani do postele, do které Francouzi dezertují až po desertu (kterým je po obědě například právě flán). Takové francouzské siestě říkám tučné odpoledne, protože francouzský šlofík se namísto zlatých českých „dvaceti“ protahává až do připálení croissantů k večeři.
A tučnoranní menu? Francouzi se naprogramovávají na pomerančový džus (nejlépe s řeckým koňakem, což se večer vymění za bílé víno se sirupem), kafe „olé“ (au lait) a do obojího nacpou ten kroasán nebo „čokoládový chléb“, kterým se tučnost rána násobí na entou.
Pokud přiznáte propojení všech tučných částí dne, terminotechnicky se tomu říká „bílá noc“. Opakem ovšem není černý den. I ve Francii totiž existuje přirovnání „černá jak noc“ a takhle by se to muselo nahradit třeba „černým jako zapečený kroasán“.
A ještě… Francouzi často a rádi přehánějí nejen s tučností odpočinku, ale i s těmi „é“. Například adjektivum „créée“ čili vytvořená.
